kapitola 14
Nastalou situaci asi nelze nazvat
bitevní vřavou, protože se moc neřvalo. Džon se původně s rozbitým rtem chtěl
držet zpátky, jenže tam už byla jen Veronika. Takže přestože ho zranění bolelo,
udělal krok vpřed a spolu s ostatními ji chránil vlastním tělem. Pár ran svým
protivníkům uštědřili, mnohem více jich však dostali, než se u hřiště objevilo
policejní auto.
Policista za volantem zapnul
maják a houkačku a tím bitva skončila.
Překvapený Horák zůstal stát bez hnutí, jeho spolubojovníci však dostali
regulérní strach. Věřili Horákovi, že jeho otec je mocný, tváří v tvář třem
policistům však jejich víra dostávala trhliny. Muži zákona se blížili a černé
svědomí Horákovců způsobilo třes rukou a klepání kolen. Roháč o dva kroky
couvnul a chystal se předvést svou pověst nejrychlejšího běžce třídy.
„Ani to nezkoušej,“ zahřímal
největší z policistů a přidal do kroku. Z očí mu sršely blesky a Roháčovi jeho nohy
vypověděly službu. Spolu s ostatními sledoval přicházející trojici a stával se
menším a menším.
„Tak co se to tady děje?“ zeptal
se mohutný policista přísně. „Proč se tady rve šest darebáků se čtyřmi
spolužáky a holkou?“ Překvapivě se nedočkal žádné odpovědi. „Tak bude to?“
zvýšil hlas a zamračil se ještě trochu víc.
„Hele, strejdo,“ pronesl Horák s
úšklebkem. „Běž buzerovat někam jinam, jo? Nejsme na tebe tady zvědaví.“
„Prosím?“ zařval policista
brunátný vzteky. „Já jsem asi špatně slyšel.“ Horák k němu udělal dva kroky.
„Tak já ti to řeknu ještě jednou
a pomalu,“ opakoval Horák s posměšným výrazem ve tváři. „Odprejskni a běž si
honit triko jinam!“ Břéťa začínal mít obavu o Horákovo zdraví, protože
policista vypadal jako pět vteřin před explozí. A ta exploze měla ve formě
facky dopadnout na Horákovu tvář. A jelikož policista měl ruce jako lopaty,
jeden dobře mířený úder by Horákovi urazil hlavu nebo by ho minimálně na
nějakou dobu uspal.
Proč mě to vlastně trápí? pomyslel si Břéťa a v duchu se usmál. Aspoň bude od Horáka pokoj a budeme mít
klid. Pak se ale za své myšlenky trochu zastyděl. To by ale byla ošklivá smrt. To bych možná nepřál ani svýmu nepříteli.
Zareagovat však nestihl, protože zbylí dva policisté vycítili problém také.
Jeden jemně svého brunátného kolegu odvedl stranou a druhý oznámil šesti
Horákovcům, že si zadělali na problém a jde se volat rodičům.
„Ty vole, to si děláš prdel, ne?“
vyvalil na něj Horák oči. „Víš, kdo je můj fotr? Ten…“
„Hele, mladíku,“ skočil mu
policista nekompromisně do řeči. „Je mi jedno, kdo je tvůj otec. Laskavě mi
netykej, ještě prostor k proslovu mít budeš.“ Chytl Horáka za ruku a
vzpouzejícího ho vlekl k autu. Mezitím dorazila ještě jedna policejní Octavia a
další dva hromotluci v uniformách. Roháč i ostatní se sklopenou hlavou hlásili
telefonní čísla rodičů, až je Břéťa se svými kamarády trochu litovali. Ale
opravdu jenom trochu, protože jen si vzpomněli na všechna ta příkoří, byla
lítost ta tam.
Horák nadával tak, že by mu
záviděl každý průměrně jazykově nadaný dlaždič. Pak také policistovi
vyhrožoval, že mu „fotr“ zařídí doživotní nezaměstnanost. Policista ale
nevnímal. Aniž by hnul jediným svalem ve tváři postupoval ke služebním autům a
s každým krokem se snižovala Horákova šance na propuštění. Jeho nohsledi také
viděli budoucnost černě. Už jen to, že je zadrželi a čeká se na rodiče, až si
je vyzvednou. To bude doma peklo. Není divu, že vypadali jako hromádky
neštěstí.
„Tak to vypadá, že je po válce,“
zašeptal Břéťa ostatním. „Poslední bitva je dobojovaná a nepřítel poražen.“
„Konečně budeme mít klid,“ dodala
Veronika. Kuba s Džonem spokojeně přikyvovali, jen Martin se tvářil nějak
zamyšleně.
„Co je?“ plácl ho Džon po rameni.
„Vyhráli jsme, tak se netvař, jako bys kousal kyselou hrušku.“
„Když já mám neodbytnej pocit, že
ještě není konec,“ odvětil tiše. „Jakoby se ještě něco mělo stát.“
„Ale prosím tě,“ chlácholil ho
Džon. „Co by se tak asi mělo stát? Jen se podívej před sebe - co vidíš? Horák a
jeho kámoši pod laskavým policejním dozorem čekaj na rodiče, který jim doufejme
trochu zatopí. Dostali drtivej úder, ze kterýho se jen tak nevzpamatujou.“
Martin potřásl hlavou.
„Máš pravdu,“ připustil. „Asi to
jsou jenom nervy, jak jsme pořád museli bejt ve střehu.“ Břéťa se na Martina
zkoumavě zadíval.
„Děje se něco?“ zašeptala mu
Veronika do ucha, aby to nikdo jiný neslyšel. Břéťa pokrčil rameny.
„Nevím,“ odpověděl tiše. „Zkusím
se ještě kouknout, jestli se něco kolem neděje, ale vypadá to, že je všude
klid.“ Začal rychle kontrolovat městské kamery v okolí školy, ale nic
zvláštního neobjevil. Musel však něco přehlédnout, protože se najednou ozvalo
kvílení pneumatik a přiřítilo se luxusní stříbrné Audi.
kapitola 15
„A jé - přijely problémy,“ ukázal
Martin na stříbrné auto. Z něj vyskočil vysoký svalnatý chlapík a rázně
vykročil k policistům.
„To je Horákův táta,“ pronesl
Kuba tiše.
„Horák ho asi zavolal na pomoc,“
dodal Břéťa.
„A jak prosím tě?“ zamračil se
Džon. „Celou dobu na něj koukáme a mobila nevytáhl.“ Břéťa chtěl něco
odpovědět, ale Veronika ho předběhla. Otočila se na Džona a poklepala si na
hlavu. Džon nejdříve nevěřil vlastním očím. Taková drzost od mladší holky! Pak
mu ale došlo, že Veronika neupozorňovala na jeho mentální nevyzrálost, ale
připomínala mu křemíkový vynález, který měli Horák a Břéťa v hlavě.
„Takže pánové, právě jste si
zadělali na pěknej problém,“ rozkročil se mezitím Horákův otec před policejními
auty. „Ukažte mi vaše průkazy! Postarám se, abyste ještě dneska byli
nezaměstnaný. A na hodně dlouho! Co si to vůbec dovolujete – zadržovat tady
mýho syna! Okamžitě ho pusťte!“ Policisté se na sebe podívali a jeden z nich
vystoupil z auta.
„Občane, přestaňte tady
vykřikovat a mařit policejní práci, nebo vás seberu taky!“ houkl na Horáka
staršího. Jeho výstup ale požadovaný efekt neměl. Oslovený se zamračil a dal si
ruku k uchu, čímž chtěl naznačit, že asi špatně slyšel.
„Cože?!“ zařval. „Ty asi hochu
nevíš, s kým mluvíš, co? Věř mi, že se o tvůj vyhazov postarám. Chci vidět
průkazy vás všech - jména, čísla, všechno. Pak zvednu telefon a než dojedete na
stanici, bude na vás čekat výpověď.“ Policista se bezradně podíval na své
kolegy a bylo na něm vidět, že po výpovědi moc netouží. I ostatní se tvářili,
že by radši Horákovce pustili, než si hledali novou práci.
„To ne,“ vzdychla Veronika. „Oni
je snad pustí. Udělej něco,“ otočila se s prosebným výrazem na Břéťu.
Co bych asi tak mohl udělat? pomyslel si Břéťa. Co bych já zmohl, když ani čtyři policajti
neuspěli? Pak ale dostal nápad. Dodal si odvahy a vykročil přímo k Horákovi
staršímu. Zvuk jeho kroků upoutal pozornost policistů v autech, kteří se na sebe
s tázavými výrazy ve tvářích zadívali. Neunikl ani dvojici diskutující mezi
auty. Mladý policista se na něj zadíval jako na zachránce, který mu jde pomoci
v jeho nelehké situaci. Arogantní Horák ho naopak zpražil pohledem, kterým mu
naznačoval, ať se radši do ničeho neplete. Břéťa jeho pohledu ale nevěnoval
pozornost. Pomalu přešel až k němu a stoupl si na špičky.
„Pane Horáku,“ oslovil ho tiše,
aby to slyšel právě jen on. „Nevyhrožujte tady těm pánům a nechte je v klidu
pracovat. Stejně nemůžete své výhružky splnit, tak je prosím nezdržujte.“ Horák
starší zalapal po dechu. Chvíli si Břéťu prohlížel, jestli si dělá legraci,
nebo jestli to myslí vážně. Pak se ke spolužákovi svého syna pomalu sklonil.
„Mladý muži,“ oslovil ho šeptem,
ale z jeho hlasu tryskala ironie jako z vodotrysku. „Myslíš si, že tady jen
naprázdno vyhrožuju? Že nemám tu moc zařídit těmhle nebožákům padáka za
neplnění pracovních povinností nebo překročení pravomoci veřejného činitele? Ty
asi nevíš, kdo já jsem, co?“ Když pak viděl Břéťův obličej bez jakýchkoliv
emocí, pokračoval. „Beze mě se tady hochu nic nerozhodne. S ministrem kultury
chodím do divadla a na koncerty. Ministr školství mě zve na golf a s ministrem
vnitra děláme minimálně jednou měsíčně grilovačky. Policejní prezident je můj
dobrej kámoš, takže mi věř, že by pro mě rád udělal takovou maličkost jako je
vyhození čtyř neschopnejch policajtů.“ Břéťa se zamračil.
„A proč teda bydlíte tady? A váš
syn chodí do normální školy? Když máte takovou moc, tak byste mohli bydlet na
zámku a jemu zaplatit soukromýho učitele.“
„Ty jsi ale hlupák,“ zachechtal
se Horák starší. „Je vidět, že o politice víš úplný houby. Když chci tahat za
nitky a řídit jako šedá eminence většinu důležitých záležitostí, tak přece
nemůžu bejt vidět, ne? Takže takhle mám normální dům, můj syn chodí do normální
školy a nikoho ani nenapadne, kdo strká peníze do ministerskejch kapes. Na
většinu politiků něco vím, takže další důvod, aby mi šli na ruku. Ještě si
myslíš, že jenom vyhrožuju a nemůžu to splnit?“ Břéťa neodpovídal a sklopil
zrak. Horák starší se triumfálně rozhlédl kolem sebe, přestože jeho představení
mělo pouze jednoho posluchače. A on měl rád spoustu obdivovatelů. Jeho zrak se
zarazil na synovi, který ze zadního sedadla policejní Octavie zoufale mával rukama
a gestikuloval. Jako správný otec neváhal. Došel rázným krokem k autu a otevřel
zadní dveře, aby svého syna vysvobodil z rukou těch již téměř nezaměstnaných
policistů.
„Táto!“ vyhrkl Horák mladší a
skoro přitom brečel. „Cos to udělal?“
„Co jsem jako udělal?“ zadíval se
na něj otec nechápavě. „Jako že jsem pro tebe přijel? Vždyť jsi mi sám tou
mrchou v hlavě volal, že ti mám přijet na pomoc.“ Vybavil si rozhovor se svým
synem, který mu barvitě popisoval svého spolužáka, který má v hlavě čip a co
všechno s ním dokáže. Přepadla ho najednou zlá předtucha. Zadíval se zkoumavě
na Břéťu, který jeho pohled s mírným úsměvem opětoval.
„Neměl si mu nic říkat,“ slyšel
synův hlas jako z velké dálky. „Celej rozhovor i video odesílal online na
internet.“
kapitola 16
Horák starší strnul. Před očima
se mu objevila celá pyramida jeho partnerů a známých. Kamarádů, kterým pomáhal
nahoru a oni pak na oplátku shora pomáhali jemu. Na vrcholu pyramidy stál on -
pevný a stabilní, schopen ovlivnit kterýkoliv kámen v celé stavbě. A najednou
se tento pevný bod v českém vesmíru zakymácel. Viděl sám sebe, jak mu jeden
jediný neuvážený a ješitný krok podráží nohy. A padá dolů. Neřízeným pádem padá
na lidi pod sebou, kteří se následně hroutí také. Stačila chvilka a jeho
dlouholeté mistrovské dílo skončilo v ruinách. Sice to opticky vypadalo, že
všichni pod ním zbrzdí jeho pád, jako zkušený manipulátor však věděl, že to je
právě naopak. Z čím větší výšky člověk padá, tím tvrdší dopad obvykle
následuje.
Co teď? blesklo mu hlavou. Co
teď budu dělat? Možná nebude třeba dělat nic. Takových videí na internetu je,
třeba zrovna tohohle si nikdo nevšimne. Při té představě se v duchu usmál a
trochu se uklidnil. Najednou však zapípala policejní vysílačka.
„Operační důstojník – relace všem
hlídkám. Vyhlašuji pátrání po Františkovi Horákovi, který je důvodně podezřelý z
úplatkářství a korupce. Hledaný je asi sto devadesát centimetrů vysoký, silné
postavy, hnědé krátce střižené vlasy a modré oči. Jezdí stříbrným vozem Audi A6
a může být ozbrojen.“ Policisté nezaváhali ani vteřinu. Hrozba jejich výpovědi
se rozplynula jako mávnutím kouzelného proutku a rozkaz zněl jasně. Tři muži
zákona vyskákali z Octavií a pro Horáka staršího vypadala situace velmi špatně.
I on však slyšel hlášení z policejních vysílaček. Nehodlal se vzdát tak snadno.
Bleskurychle vytáhl z pouzdra u pasu pistoli a skočil za své stříbrné Audi.
„A sakra,“ zaklel Džon a vrhl se
na zem. „Bude střílečka jako na divokým západě.“ Ostatní ho o zlomek vteřiny
později následovali, a když vytáhli zbraně policisté, zalehli v autech v rámci
možností i Horákovci.
První výstřel vyšel z policejní
pistole. To jeden z policistů usoudil, že se jejich protivník podezřele
přesouvá k volantu a chtěl by jim pláchnout. Pravá přední pneumatika neodolala
náporu projektilu.
„Položte zbraň na zem a vyjděte s
rukama nad hlavou!“ prořízl vzduch rázný hlas. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale
ozvala rána a kulka z Horákovy pistole se zaryla kousek od krčícího se
policisty. Ten neváhal a vrhl se pod služební auto. Za kolem protivníkova Audi
uviděl nohu ve značkové černé botě. Vystřelil a bolestivý výkřik signalizoval,
že mířil dobře.
„Položte zbraň na zem a vyjděte s
rukama nad hlavou!“ zopakoval přísně policista svou výzvu.
„Jak mám asi do prdele vyjít,
když mám prostřelenou nohu, vy blbci,“ zařval Horák starší.
„Tak zahoďte svou zbraň od sebe,
abychom na ní viděli. Vy si lehněte na břicho a ruce si dejte za hlavu!“ slevil
policista ze svých požadavků. Žádná reakce. Policisté se už začali gesty
domlouvat, jak svého soupeře obklíčí a odzbrojí. Jejich pantomimu přerušila
devítimilimetrová Magnum, ale trochu netypicky. Vylétla zpoza stříbrného auta,
obloukem překonala vzdálenost asi deseti metrů a dopadla na štěrkovou cestu.
„Už nemám zbraň!“ ozvalo se
relativně tiše. Policisté však slyšeli dobře. Jedno mávnutí a vystartovali do
akce. Zkroutili ležícímu Horákovi ruce za zády, zaklapla želízka a bylo po
válce.
Horáka staršího odvezla za
policejní asistence sanitka, děti si rozebrali překvapení a zamračení rodiče a pětice
školáků na školním hřišti osaměla.
„Tak co teď?“ zeptal se Džon.
Ostatní jen pokrčili rameny.
„Asi je po válce, ne?“ řekl za
všechny Martin. Džon si povzdechl.
„No to jo,“ opáčil. „Ale co jako
teď budeme dělat?“
„Teda nevím jak vy, ale já se
půjdu domů vyspat,“ odtušil Břéťa. „Ta válka mě nějak zmohla. Nechápu, jak
někdo může bojovat dýl jak několik dní.“
„Ty vojáci u toho taky nechoděj
do školy,“ měl hned po ruce vysvětlení Kuba. „A to mi připomíná, že zejtra
píšem z dějáku.“ Dobrá nálada po vyhrané válce hned trochu ochladla.
„A zítra po škole bychom mohli
navštívit Matěje v nemocnici,“ navrhla Veronika.
|