Postavím vodu na čaj, děti už u stolu hačaj. Ve tvářičkách snědých leskne se hlubina očí, strach se v ní znenáhla jízlivě stočí.
Nalévám horký čaj, dej Bůh ať dětský jinotaj ukrytý do potlučených hrnků, nestráví rachot kol vražedných tanků. Nabízím vůni černého čaje, dětský pláč mým nitrem trhavě vlaje. Chladnoucí tělíčko svírám v náručí vojáci znovu zas a zas útočí.
Přibijte pláč můj na kraj vrat, já nechci vidět děti své umírat. Vyrvěte srdce bez krve z těla, když mysl mocných zpráchnivěla.
Dopíjím čaj svůj z plecháčku, nevnímám tvá slova vojáčku. Vidím, jak strach vybarvil tvou tvář zelení mysl tvé matky v domova dáli potemní.
Na stole zůstal čaj rozlitý, voják tu leží mou dýkou zabitý. Odeženu jen mouchu z mrtvého dětského čela, má ruka se probůh ani nezachvěla.
K zemi stéká stuha čajová, toť poslední, co vnímá má mysl bláhová. Sejdu se s dítětem v jiné paralele, v to vroucně věřím a ruka má se opět nezachvěje.
Dětská krev mění se v páchnoucí ropu, ekonom culí se, právě škrt v bloku... Upíjí ze šálku lahodný čaj, Nevnímá slova: kaj se hříšníku, kaj, kaj, kaj...
|