Když se mě zeptáš, kdo jsem... jsem rozpraskaná životem, pukající, otevírající, za divokou řekou klidná... Když se zeptáš, kdo jsem....jsem světlo uvnitř, rozpuštěná v celém Vesmíru. Když se zeptáš, kdo jsem, jsem nikdo, nikdo kdo nemá sebe, vše co se stmelí se rozpadá na nicneříkající částečky, a přitom v každém z nich jsme všeobsaženi s prožitky... když se zeptáš, kdo jsem, jsem slovo na konci rtů.. nota na drátu vysokého napětí, dotýkající se kapek, padajících z nebe... jsem jako studna, která vysychá, čím větší máš žízeň...najdeš mě ve slině, nikdy ne u pramene.... Když se zeptáš, kdo jsem, dívej se na Velký vůz, Medvědici vždycky když odemykáš klíčem svůj dům... Když se zeptáš, kdo jsem, třeba tam u vody... co mám na to říct, než tepat v odlescích slunce, pulzovat a praskat...prolínat se se zvuky... Když se zeptáš kdo jsem, jako v zemi nikoho, kde nenajdeš nic jen svět svůj, vymalovaný svými barvami... jsem volba a dar, jsem sklizeň, která dozrála... jsem milující vhled, vidící dál než by sis přál... Jsem bublina, ve které žiji, abys mě nebolel...a duním jako zvon, při každém tvém doteku myslí... jsem vše co si budeš přát a žádné klišé... jsem rozprodaná duše na prach, rozházený na Kailás... Jsem tvůj strach a rozpadající se koncept, Tebou slibovaný... Když se mě zeptáš, kdo jsem....
| 
