|
A země je tichá jako spící dítě
pod hladinou těla hluboká je voda
pavouk utkal přes noc světla první sítě
a v nich ryby rosy jakýsi stín hledá.
Tolik k sobě blízko však každý ve svém snění
zdá se nám jiný vesmír a tolik jiné hvězdy
než v plamenu skel všech a svém zrcadlení
nám ráno vrátí kosti a otevře zpět jizvy.
A nebolí to příliš snad jen, jako když píchne
ten návrat v sebe samé a do krajin času
kde jen několik vteřin hořet sebou smíme
a kde slovo není nic než ticho hlasu.
Jen teď je všechno věčné jak oči tvé a ústa
k nim se s tváří z hlíny rty staletí blíží
však nikdy nepolíbím, ať pořád smíme zůstat
ať stále mne tvoje smutky malé tíží.
|
|
|