..., z jihu sálá, spaluje nás, nemůžeme dýchat, v poslední chvíli vykřiknu, je to rozkaz, přísný, krutý a mírný zároveň, kotouč se přesouvá na východ, já dívku dále opracovávám, uhlazuji další detaily, jiné naruším, můj ideál je rozkutaná cesta, po které kráčím neznámo kam, odbočuji nikam, vracím se nazpátek po svých stopách, které se mísí s dalšími, perou se o mě, zavádějí do různých stran, chystají léčky, v poslední chvíli couvám, jsem svůj, dbám svého řádu a směru.
Neprosím se nikoho, hledím na lidi drze a vyzývavě, ať mi pomohou, smějí se mi, já se ve smíchu válím jako prase, vzlétám, filmuji na zlatý pás vše, kamerou zajíždím do sebe, objevuji nečekané vlastnosti, ony se staví do řady od nejmenší, zdraví se všechny navzájem mimo mě, ukazují na mě prstem, dloubají do očí, uší, vytahují na světlo další kolegyně,nekonečná řada mě ovíjí, stává se hadem - škrtičem, v presu je ze mě obrovská tužka a já na protější stěnu píšu: to je konec.
|
