Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	<zpátky Stvořitel z kolekce Stvořitel Autor: Aaen (Stálý) - publikováno 12.6.2016 (12:42:17) další>

 

 

  Stvořitel

   (3. část)

 

   Povídku od začátku si můžete přečíst tady:

   http://www.totem.cz/enda1.php?a=334259

 

 

  

  Dřív jsem si sundaval černé brýle, když jsem lidi zdravil. Dnes už to moc nedělám. Nechci, cítím,
  že není proč. Dneska zas velký den – poletím – a snad to vyjde. Už skoro na kosmodromu.

 

  Deset, devět, osm, ...

 

  chtějí tě zabít

  chtějí tě zabít

                                                                       ... sedm, šest, pět

 

  shoříš jako papírovej čert

 

  čtyři, tři, dva...

                                                                       ... jedna

 

  Letíme.

 

  Merlin se probudil. Tyhle divné sny nemívám. Nemívám. Skoro nikdy nemám sny, nebo si je
  nepamatuju. Je to ze stresu – a stejně pozítří letím naposledy. Ne kvůli Majdě. Ale kvůli svýmu
  pocitu. Ona je mi celkem jedno. I když cítím sympatie. Psychický. Naposledy. A co potom?

  Pracovní úřad, práce v administrativě, reklamě? Učit mladé adepty, jak se nezabít?

 

  Občas se dějí tyhle věci – než si zaleju jasmínový čaj, jsou na stole rozsypané čajové lístky.

 

  Realita skýtá tisíce inspirací a možností. Za zatáčku času vidíme jen někdy a za výjimečných
  okolností. Občas jsou na stole čajové lístky dřív, než je vytáhnu ze skříně, občas vidím věci,
  který budou. A ty, který nebudou. Občas. Krátké vize.

 

  ***

 

  V ordinaci, v zubařském křesle.

  „A jak dlouho vydrží ta kořenová nástavba, než se rozpadne?“ ptá se Merlin na půl huby
  nové zubařky.

  „Všechno se jednou rozpadne,“ opáčila černovláska v bílém plášti.

  Snad po tý smrti něco je. Snad věci mají nějaký smysl. Ale ne moc. Kdyby měly moc
  velký smysl a vše byla jen skládanka puzzle s jediným řešením, byla by to ta druhá z nejhorších
  variant. Proč jsme na sebe všichni někdy tak zbytečně zlí, když ta určitá pomíjivost. Nebo spíš
  iluze pomíjivosti. (?)

 

  ***

 

  Deset, devět, osm...

                                                                         kdysi jsem chtěl natočit film

 

  sedm, šest, pět

                                                                         o něčem odjinud a zároveň odtud,

                                                                         o něčem krásném

 

                                                                         čtyři, tři,

 

  zabijou tě, Merline, zabijou

                                                                         shoříš jako papírovej čert

 

                                                                         dva...

 

  „Merline, slyšíš mě? Majda, Majda, uleť jim, sestřelí tě. Prosímtě,“ ozvalo se ve sluchátkách.

  Ve sluchátkách nic nebylo. Občas si povídáme s Majdou beze slov. Bez zvuku. Jen v hlavě.

  Vteřina, a kolik je to času, štípnul jsem se do předloktí, bolí to, ne, tohle už není sen, dívám
  se na své dlaně, jsou celé a neroztékají se – nejsem v lucidním stavu, zkouším modelovat realitu
  a místo oblohy a kosmodromu okolo sebe udělat jarní louku plnou klidu s krásnou kněžkou Tmy
  přicházející ke mně – nejde to, nejde to – – Tohle je realita, jediná a jediná! Majda ví, má mě ráda,
  má kontakty, i když je magor, nikdy nemluví o věcech jen tak. Chtějí mě oddělat, spojují se mi věci,
  jako když počítači dojíždí výpočetní program a nemilosrdně dochází k jedinému výsledku, který
  nechce vidět.

 

  jedna...

 

              Letíme.

 

  Hlas Majdy ve sluchátkách utichl, už neřeším, co bude s ní, kdo za co může, co jak bude. Přežít.

 

  Vybavuju si, jak jsem dneska zapomněl vstupní čip do kosmodromu. Vrátná mi půjčila svůj, ale
  nechtělo se jí do schodů, a tak že si mám otevřít dveře sám a hned jí to přinést. Napadlo mě, že
  mezi dveře dám tašku, jinak by se zabouchly. Taška byla lehká, nedrželo to, pokoušel jsem se
  o ni naplno otevřené dveře opřít v různých polohách. Vrátná čekala na čip už pár minut, a tak
  se vydala za mnou. Těsně než dorazila, mi došlo, že tašku můžu dát přímo mezi nedovřené dveře,
  a hotovo.

  „Jo, pane, vy jste chytrej, přesně tak jsem to myslela,“ pousmála se. Ironie, nebo normální
  komentář, nebo spíš sarkasmus. Předávám čip, jdu dál, den zas jak malovanej. Nepočítám ranní
  hádku v zelenině u jahod s další dámou. Miluju tohle město. Možná je fakt lepší uletět. Uletět.

  Stejně umřu.

  Ať při standardní trajektorii, tak při ústupu. Tohle letadlo umí určitou věc. Věci. Není to
  letadlo, je to batoh na zádech.

 

  Stránka novin. Článek, černobílý rozhovor s magičkou. Velké titulky: MILUJU MAGII, KTERÁ
  JE TA NEJJEDNODUŠŠÍ. Musím číst dál, musím číst víc? Rozhovor na celou stránku s tou,
  kterou tak dobře znám. Napůl v komatu, napůl ve snu. Na hranicích vědy a rozumu, za nimi.
  Merline, Merline...

 

  Mírně rozšířené vědomí, horizont.

 

  Uteču, není co ztratit. Stejně už není co ztratit. Jdu, protože nemá smysl stát. A není důvod
  být ve světě, kde bych přežil jen chvíli.

 

  „Tlačítko se dvěma hady je na teleportaci v prostoru, červené tlačítko je na kompenzaci posunu
  v čase. Buď se teleportujete, nebo srovnáváte čas. Nikdy tyhle dvě věci nesmíte zmáčknout
  najednou. Nikdo přesně neví, co se stane, ale zcela jistě to vytvoří nestabilitu, která vás může
  stát život – nebo přinejlepším odhodit někam do jiných realit,“ zněla Merlinovi v hlavě slova
  instruktora.

 

  Merlin rychle zmáčkl obě tlačítka. Dezertuje. Nestabilita ho roztrhá, nebo se dostane jinam.

 

 

 

  ---------------------------------------------------------------------------------------------------

  Čas 18.47.56. Subjekt ztracen z radaru. Zaznamenán průchod mimo časoprostor.
  Signál ztracen, mimo dosah.

  ---------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

  Atomy Merlinova těla se pomalu rozkládají. Letadlo-batoh drží na zádech jen sotva, jako
  přiškvařené. Mráz. Spalující. Ohňostroj barev, pěti, osmi, dvanácti. Tělo se stává popelem,
  popel duší, duše novým rozměrem. Přechod přes řeku.

 

  Naneviděnou, naneviděnou, naneviděnou, starý světe!

 

  ***

 

  Pomalované zdi, tunel dolů, Pád, zeď. Konec. Dno. Tělo pilota ve studni bez vody. Na dně.
  Nedívá se zpět, nedívá se zpět...

 

  Majda ztratila telepatické spojení. Otevírá oči, na své posteli, její černý kocour na okně. Už Merlina
  neuvidí. Už nikdy. Je konec. Měla ráda jen jeho. Těch pár věcí, co spolu prožili. Vlastně už umřela
  taky. Uvnitř. Co teď bude dělat? S Merlinem se sice moc nevídali, teď a předtím před půl rokem
  a předtím před půl rokem, ale nebyla sama. Ani když byla. Jít dál jen proto, že není důvod stát
  na místě. Není důvodů, není chuť, není nic. Realita skýtá tisíce...

 

  ***

 

   pokračování zde – http://www.totem.cz/enda.php?a=334339

 

 

 

 

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

<jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ?