Jedu na svém Elkovi a prohlížím si každý strom a každý keř v lese. Ptáci spokojeně zpívají, ale já spokojený nejsem. Můj syn se se mnou pořád hádá a já nevím, co s tím mám dělat. Potřebuji být někde daleko od paláce a uklidnit se. Je to pro mě těžké zvláště, když tady pro mě není jeho matka. Sice zemřela již před dost dlouhou dobou, ale já si asi nikdy nezvyknu na její nepřítomnost. Syn se se mnou hádá proto, že bych si měl najít jinou ženu, ale já tuto možnost odmítám. A stejně se ještě neobjevila žena, která by mne, Thranduila, krále zeleného hvozdu okouzlila stejně tak, jako moje zesnulá žena Mirallen.

Jedu pořád dál a pak najednou uslyším ženský smích. Vychází z té mýtiny opodál. Sesednu a přivážu Elka k blízko stojícímu stromu. Opatrně našlapuji a schovám se do houští, ze kterého mám poměrně dobrý výhled na celou mýtinu. Stojí tam žena oděná do černého pláště s kápí a hraje si se zvířaty. Směje se na celé kolo, když po jejích rukou hopká veverka, nebo když u ní stojí koloušek, který veze n a hřbetě zajíce. Její hlas je sice chladný, ale je také melodický a krásný. Ještě chvíli se na ni dívám, než se zastaví uprostřed pohybu a řekne: „Nemusíš se schovávat, králi Thranduile. Ne přede mnou.“

Vylezu z křoví a sklepu ze sebe všechny větvičky, které utkvěly na mém oděvu. Nejspíše si mne upřeným pohledem prohlíží, neboť cítím její pohled. Jdu blíže k ní a zvířata se mi pokloní. Vědí, kdo je jejich králem. Ale žena jen stojí a dívá se na mě. Tedy nejspíše. Nevidím jí do obličeje, a proto to nemohu odhadnout.
„Každý živý tvor ze Zeleného hvozdu se musí svému králi poklonit. To vědí i ta zvířata.“ pokárám ji.
„Ale já nejsem odtud.“ odpoví úsečně. Její tón hlasu mně rozčiluje a hrubě se mi nelíbí. Jdu ještě blíž, ale ona uskočí o pár metrů vzad. Ona není člověk. Lidé nejsou tak mrštní. Ona musí být elfka.
„Kdo jsi?“ zeptám se jí.
„Jsem někdo, kdo žije již více, než pět tisíc let. Jako Ty,“ odpoví, ale její slova nejsou odpověď na mou otázku.
„Ukaž svou tvář,“ poručím jí.
„Opravdu? Totiž já,“ řekne, ale ani nestačí doříct větu, když přijdu blíž k ní a kápi jí sundám sám. Zhrozím se. Její levá tvář je zjizvená a její oči rudé.
„Ano, já říkala, že by to nebylo dobré,“ řekla a začala couvat, „Musím jít.“
„Počkej!“ zavolám na ni, „Neřekla jsi mi své jméno.“
„Jsem Khare. Budeš-li mě chtít ještě někdy vidět, stačí vyřknout mé jméno.“ odpoví mi konečně na mou otázku a zmizí v lese.