Věk hluku

Dělíš si den na čtyřiadvacet bílých prken,

ze kterých stavíš svůj vhled. 

Nikdo se neumí přiznat k vlastnímu strachu. 

Ty jsi jej ale zažil, uviděl. 

Ano, strach je bílý a plní tě, když se mu poddáváš.

Strach ti vsouvá do úst slova, 

ale tělo je jenom příbytek.

Nasáváš vůni prachu, která se rozhostí

po dešti okolo stadionu.

Jdeš a nic nevidíš. Nerozumíš dešti.

A všude zářiví, třpytiví, světélkující policisté,

země je plná spících agentů.

Věk hluku infiltruje.

Dívej se na oblohu: slunce se rozzářilo na obloze, 

bankomaty plivou peněžní šero,

započal další titánský den.

Uvolni oči a zaměř pohled do prázdna.

Vidíš? Světelné body. Orgon. Energie.

Nedbej toho, že tě kdosi nahrává 

na video čtyřiadvacet hodin,

co zbývají do konce světa uvnitř dne.

Půjdeš a ve vzduchu ucítíš peří,

plné rtuti budou ulice,

zlátnout začnou zákazníci světa,

až vstoupíš do záře, dotkneš se každé zdi,

tlaková vlna nezdráhavě prolne tělem,

na stromech rozkvetou třešňová města.