|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Minulost je minulost.
Minulost mě neovlivňuje.
Nikdo jiný než já za mě můj život nežije, necítí jaká je moje bolest. Nemá mé rány. Není v mé kůži. Nikdo nemá právo mnou opovrhovat a soudit mě.
Druzí lidé o mě a mé minulosti nemusí vědět vůbec nic. Pomůže ti to? Ne, ještě to pak víc bolí, a nic se tím nevyřeší.
To co říkáš o druhém – takový jsi.
Neutíkám – jen nechci trpět.
Je mi v tom dobře? Není. Tak jdu dál.
Udělají z tebe magora, okradou tě a pak tě jěště donutí, aby ses cítila viná a litovala toho. Lidé jsou manipulativní.
Proč přitahuju takové lidi? Viz Lenka, Tomáš, Agron, Ivana, Kristýna. Proč mě tihle lidé vždycky úplně zničí? Protože to dovolím a to je špatně.
Vždycky když se něco začne hodně srát, udělej pro to co nejvíc můžeš ty sama.
Z deníku blázna
Je hodně možné, že to co se stalo zapomenu a jelikož to, co se stalo je vážné a stalo se mi něco podobného naposled před dvěma lety touhle dobou a v té době mi pomohlo a pomáhalo, že jsem to všechno vyplivla na papír abych se tím nezadusila a nemusela nosit v hlavě. Teď mi došlo, trápilo mě tehdy to, že jsem před šesti lety ve svých osmnácti chtěla, nebo spíš viděla jak zabíjím brášku, ve dne, vím že jsem to v sobě nebyla já. Jen vím, že já jsem v sobě najednou na minutu nebyla a opustilo mě dobro. Brášku Martinka jsem měla vždycky moc ráda. Je to můj bratr a nikdy bych mu neublížila. Nikdy.
Jde o to, že ho mám a měla jsem v srdci i duši vždy moc ráda. Přitom jsem však jednou zažila a viděla, že ho zabíjím a není vyloučené, že bych to v ten okamžik, v afektu udělala. Teď se mi to 6. a 7. 10.2015 stalo znovu s Agronem. Viděla jsem, že mu jednou rukou zakloňuju hrdlo a druhou rukou (levou) mu ho podřezávám. Viděla jsem krev jak vytéká z jeho rány. Velký řez přes celý krk. Jde o to, že tenkrát, v ten moment, nevím jak už to bylo ale cítím že mě Marťa nazlobil, ale myslím, že něco co mi řekl mě hodně ranilo. A asi mě i nazlobil ( měl deset let).
Jde o to, že pokud jsem tohle samé – samou situaci ( já tu první vytěsnila z paměti, teď jak se mi zopakovala, tak se mi znovu projevila) zažila podruhé, může to být možná tím, nejsem si tím jistá, že Agrona mám ráda, unitř, nějak podobně jako brášku Martinka. A on mě hodně ranil, hlavně tím, že říká něco jiného než dělá.
Neustále mi tyhle dva měsíce opakoval, že jsem jeho rodina, že jsem nejdůležitější člověk v jeho životě. Že by mi vždycky pomohl, kdybych potřebovala. A pak mi řekne, ne jen jednou, že mám vypadnout, že si najde lepší, když jsem se s ním nechtěla jít do postele objímat.
Podruhý mi to ještě řekl znovu, ale pak to po čase zapřel a vymluvil se že to myslel jinak. A pak mi to řekl v úterý večer, předtím než odjela Ivanka. Chtěl abych pracovala bez smlouvy. Já stoprocentně nechtěla, tak mi řekl že můžu jít. Že mám jít pryč. To je jedna z věcí, co mě ranila. Ještě to samé mi řekl předtím v neděli a já se moc rozbrečela.
Je toho mnohem víc. Jde o to, že jsem ho chtěla zabít, protože ho mám možná ráda. A on mě nasral a ranil.
Je tedy možné, že jak přijedu domů a budu tam chvíli, že si na něj vzpomenu i v dobrém. V tomhle případě si zakazuju to, že u něj budu někdy v budoucnu pracovat. To nesmím udělat.
Včera, 7. jsem mu večer řekla, že v sobotu definitivně končím a odjíždím. Byla jsem silná a šlo to bez křičení a problémů. A on v tu chvíli měl slzy v očích. A dneska ráno 8. zase chtěl a naléhal, abych si za ním lehla do postele a zahřála ho. Pokud se tohle stalo hned ráno na druhý den, dělo by se to vždycky, a bylo by to – on , úplně stejné jako tyhle dva ( zasrané) měsíce. Takže pokud bych na něj někdy nedokázala zapomenout, můžu za ním přijet jako kamarádka ( protože evidentně mi na něm sakra záleží) a taky je mi to všechno, co se stalo líto.
Přijet a odjet, na návštěvu, nikdy ne přespat. A hlavně nikdy ne pracovat !!
Zabila bych se tím.
A není vyloučené, že možná i jeho.
Protože tenkrát jak sem to chtěla udělat Marťovi, byli doma všichni. Nebo aspoň si vybavuju živě mámu a Pavlíka. Vybavuju si místo kde se to stalo.
V obýváku u stolu pod oknem vedle mého klavíru.
Ale teďka, když se to stalo s Agronem, ten první den tu byla Ivanka a Natálka.
Poprvé jsem to ucítila a myslím , že jsem nic neudělala, jen od něj rychle odešla. Když jsem to ucítila podruhé, kopla a bouchla jsem silou do zdi a odešla a pak si hlasitě brkla. Když se to stalo pak druhý den, tak tu byla ještě Kristýnka a Natálka a já zase jen odešla a bylo to zas ok.
Pak oni dvě ale odešly a já s ním zůstala sama. A stalo se to v koupelně, že jsem zřetelně viděla, jako ho zabíjím.
A dostala jsem strašný strach, že je to možné, že to můžu udělat, že se to může stát.
Že by to napětí ( k nevydržení) povolilo.
A v tu chvíli mi propukla nervoza. Nemohla jsem pohnout levou rukou. A hlavně vždycky když jsem přišla do jeho blízkosti, obracel se mi každé dvě vteřiny žaludek a z krku mi vycházelo něco podobného jako krkání.
A pak jsem pořád jen brečela.
Jak přišly Krist. A Natálka.
Řekla jsem ji to a pak po pár hodinách se šla projít, abych zjistila, jestli mi to pomůže.
Jestli je to způsobené jím nebo je problém jen a jen ve mně.
Cítím, že když jsem v pohodě, mám ho ráda, ale abych byla v pohodě, nesmím u něj už nikdy pracovat. To vím. To bych ho taky mohla zabít, a když ne jeho tak sebe.
Sebe každopádně, protože bych nedokázala žít dlouho s tím, že jsem někoho zabila.
Přišel ke mně Bůh.
Ve 3 hodiny odpoledne jsem tedy vyšla z domu. 7.10.2015.
To, co se stalo , stalo se mezi 10. a 11. hodinou dopolední téhož dne. Od té chvíle , co se to stalo jsem věděla a cítila a bylo mi to jasné, že já, nebo to dobré já, ve mně není.
Že od té chvíle od 10. hodiny mě opustilo a nevrátilo se, nevrátilo se ani venku.
Zprvu jsem chtěla jít do města, ale šla jsem podvědomně na cestu kde chodím běhat.
Do přírody.
Věděla jsem od té desáté a cítila, že v tomhle si sama nepomůžu. Že potřebuju pomoct. Napsala jsme Moničce co se děje...
Jasně jsem viděla, že ona je 1. člověk, který mi může pomoct, poté je to mamka a když ne ani jedno tak třetí možnost -psychiatr (léčebna). Nic jiného mě nenapadlo.
A v šest večer se stalo to, že mi pomohl Bůh.
Na mostě a pak na stromě.
Do šesté to bylo hodně špatné, sebevražedné myšlenky mě ovládaly. A já jsem tu nebyla, nemohla jsem se uchopit ani cítit. Ani na moment od 10. dopolední do 18. hodiny večer. To se mi nestalo už dva roky snad ani na jediný den.
Vyšla jsem tedy na cyklostezku. Viděla jsem, že ve stavu v jakém jsem , bych se v ulicích ve městě ztrácela. Ještě by mi bylo hůř. Cesta na cyklostezku přes ulice trvala jen pět minut, ale já se ztrácela v ulicích.
Přišla jsem pak na místo k řece – a poprvé při pohledu na vodu mi došlo, jsem ucítila sebevražednou myšlenku – táhla mě do vody, po proudu.
Nedokázala jsem ji zahnat, nedokázala jsem se ztišit, uklidnit, tak jsem vyšla dál a šla po cyklostezce. Pak jsem se po chvíli zase zastavila u vody. Lidi, kteří po cestě procházely mi sice dělaly zle, ale cítila jsem, že je tam potřebuju. Že u lidí jsem v bezpečí. Že se nezblázním. Zastavila jsem se u vody a hledala vhodné místo abych si zapálila ale nebylo mi tam dobře. Voda mě vtahovala. Cítila jsem tam nebezpečí, vydala jsem se tedy na cestu dál.
Přešla jsem most v místě kde byla silnice, abych se dostala na druhou stranu řeky. Projíždějící auta – světla aut -ucítila jsem to stejné co naposled před dvěma lety a taky před sedmi lety. V těch světlech aut jsem uvnitř v sobě ucítila hrůzu, smrt.
Přešla jsem rychle kolem cesty zase na cyklocestu a pak se tam zastavila na lavičce.
Celý den pršelo. Poprchávalo. Na té lavičce jsem cítila, že se něco ke mně přiblížilo – nevím jestli dobré nebo špatné. Vůbec si nevybavuju, co to teďka bylo. To je úplně prázdné místo v mé hlavě. Ale něco se tam nejspíš stalo. A nebo taky možná ne. Nevím.
Šla jsem dál a pořád mi nebylo dobře, jen vím, že jak jsem teď šla od lavičky na konec téhle zpáteční cesty, ti běžci kolem mě ve mně něco vyvolávaly.
Něco smutného a zároveň silného a viděla jsem, že ještě před pár dny jsem si to tudy vesele běhala. A teď v tuhle chvíli mám problém vůbec jít.
Přišla jsem k mostu, udělala pár fotek ( Taky si vybavuju, že po celou tu dobu cesty mi tam v přírodě bylo dobře, že jsem tu přírodu a stromy a barvy vnímala tak, jak už dva měsíce ne.), most jsem bez zvláštních věcí přešla a na konci se najednou zastavila. Nechtěla jsem se zastavit, protože po tu celou dobu cesty mi voda dělala vyloženě zle.
Ale já se zastavila a zadívala se na ni, na vodu jak teče proti mně v protiproudu a něco mě tam hodně drželo. A najednou mi tam bylo hodně dobře.
A já tam stála a lidé kolem mě mi nevadili. A stála a zírala na tu vodu a vnímala kruhy co se tam na hladině tvořily a bylo mi dobře.
A dělal mi dobře pohled na proudící proudy vody, rozbíjející se o kameny pod mostem.
V tu chvíli jsem necítila smrt. Teď, jak tohle píšu mě napadá, jestli mi tam nebylo tak dobře právě proto, že jsem možná chtěla skočit, možná mě ta voda ( smrt) volala. A já tam stála a stála....
A jen na co si pamatuju je, že se mi honilo hlavou, že musím vypadat normálně hlavně ! Aby si ti proházející , projíždějící lidé nemyslely, že se chci zabít.
A myslím, že mě napadlo i to, že bych se stejně nezabila, že to nebylo tak vysoko a kamení tam taky moc nebylo. Každopádně se tam něco stalo.
Pak mi došlo, proč je mi tam taky dobře. Protože ta voda tekla proti mně a já cítila, že tu sílu proti proudu ustojím, ale vzápětí mi došlo že, když jsem se vcítila do toho že v té vodě stojím – dělá mi to dobře, ale že to dlouho nevydržím a spadnu do ní a pojedu s ní.
Šla jsem po nějaké době na druhou stranu – podívala se na vodu, co tekla po proudu ( jen jsem přešla strany na mostě) a vím, že mi ten pohled nedělal dobře.
Cítila jsem, že mi ta proplouvající, odlouvající voda ze mě něco bere pryč.
Ale pak, když jsem se podívala trochu do dálky a viděla tu odplouvající vodu co teče směrem ode mě do dálky, tak ta dále vtiskla do mě pocit Domova. ( Pak jsem si ale hned uvědomila, že ta voda teče stejně na opačnou stranu – do Slovinska a šla jsem dál).
Každopádně tady na tom mostě se něco stalo. Nemůžu říct co, ale věděla jsem, že musím jít na to místo, kde jsem poprvé ucítila myšlenku na sebevraždu.
Tady na tom balkonu mi vždycky něco dojde. Tohle je jediné místo v celém bytě, kde je mi dobře.
Cesta nebyla dlouhá.
Pravda je, že jěště před tím mostem, jsem na něj vůbec nechtěla. Ale něco mě tam táhlo. Chtěla jsem jít rovně, směrem do města, abych viděla jak mi ve městě bude teď, ale nešla jsem a zatočila jsem bezmyšlenkovitě na ten most.
Každopádně teď ta cesta z mostu na To místo – nic velkého si nevybavuju. Vím jen, že mi pořád nebylo dobře a že jsem neměla sebe v sobě. Ale na to místo mě něco táhlo. Věděla jsem, že tam musím jít. Na ono místo jsem pak sešla jinou stranou, trochu příčnější a nebezpečnější.
Našla jsem tam pak u vody krásný list a musela si ho vyfotit. Tam, na tom místě jsem pak cítila, že si musím sednout znovu jako předtím na kámen. Jelikož jsem ale stála trochu opodál než předtím, neboť jsem cítila, že musím jít jinou cestou k tomu místu kde mi to začalo, viděla jsem, že se nedostanu přesně na to místo kde jsem seděla prvně, neboť ta cesta byla nebezpečná. Musela bych přejít přes kamení. A vracet se, to me vůbec nenapadlo.
Prostě jsem si tam sedla na kámen kde jsem byla teď a cítila jsme že tam musím pobýt. Nad hlavou mi prolétla spousta špačků ( nejspíš to byli oni, podle křiku) a mi z toho bylo dobře, že to nejsou vrány. Tady totiž v Rakousku, tam kde jsem, vrány přiletěly a začaly krákat už 2. týden v srpnu. ( možná první).
Já tam seděla a tušila, že někde je teď nějaký bod.
Všechno, na co jsem se dívala bylo hezké, ale ten bod tam někde byl, věděla jsem to a pak jsem se zadívala an jeden strom naproti.
Byl jediný bez listí a na vrcholku seděli ptáci. Sedli si a zase odlétli.
(po celou dobu cesty mě dělala zle voda a řeka, ale nebe a ptáci mi dělaly dobře).
A já v tom stromě na vrcholku větví, kde se pojí země a vzduch ucítila život (venku) a ten pak přešel do mě. Nebylo to intenzivní, ale ucítila jsem, že teď a poprvé v těch šest hodin večer...
( nejspíš bylo šest protože asi pak za dvacet minut, nejsem si jistá mi zavolala Kristýnka. Celou tu dobu jsem se totiž nepodívala na mobil, jen jsem každých pár minut kontrolovala v batohu pořád dokola jestli mám mobil, peněženku a taštičku se všemi penězi, kterou jsem nesla sebou.)
...mám v sobě jenom dobro. Že to zlo, co mě chtělo zabít, doslova fyzicky i psychicky, nějak odešlo, že pomalu odchází, ale že to není natrvalo. To jsem vnímala.
Ucítila jsem v sobě život o který jsem přišla a který se najednou do mě vrátil.
Cítila jsem ale, že to není natrvalo, že kdybych se teď sebrala a odešla, že se zase hned nebo postupně vytratí.
A tak jsem tam seděla a vím, pamatuju si, že mě hodně bolela hlava, ale že jsem teď a tady si potřebovala něco říct, ne jenom sobě. Protože to nešlo jen v hlavě- tam byly stále myšlenky a ty mě pohlcovaly ještě stále trochu.
Říkala jsem to nahlas, bez nucení.
To co jsem říkala si nepamatuju přesně, ale vím, že to bylo něco jako:
„ Na prvním místě je mé zdraví ( fyzické i psychické a to obojí na stejné úrovni), na druhém je má rodina. Moje maminka, moji bratři ( Martinek, Pavlíček, Laďa a Peťa) a můj tatínek.
Na třetím jsou mí praví přátelé, ti kteří mají dobré srdce ( Zuzanka a Monička), s tím že Monička je někde mezi rodinou a přáteli.
A pak mi to došlo ! Ne to nesedí !
Na prvním místě je ŽIVOT, na druhém zdraví a na třetím rodina a pak přátelé.
A bylo to tu, bylo to ono....Cítila jsem to celou svou duší, srdcem, tělem, vším.
Na prvním místě v mých prioritách je ŽIVOT. Bez života mi bude zdraví k ničemu, rodina k ničemu, přátelé taky. Cítila jsem najednou, že se zabíjím tím co dělám, kde jsem a že život je na 1. místě, tím pádem nesmím a nechci zvolit smrt a že Život je to co chci.
Celou tu dobu mě nenapadlo, že můžu odejít. Jediná nejlepší možnost, která mě napadla a držela se mě od 15 do 18 hodin byla, že odejdu na týden domů co nejdřív, na dovolenou. Ale po celou tu dobu co jsem se procházela jsem cítila, že to není ono. Došlo mi, že když pojedu na týden domů budu muset vyhledat za ten týden lékařskou pomoc a tím pádem i léčebnu nejspíš a to bych se pak po týdnu určitě nevrátila.
Takže mi pak na tom kamenu došlo, že jediné věci, která mě trápí a bolí neustále, které jediné lituju je ta, kterou jsem slíbila sama sobě a nedodržela. Před pár dny se mě totiž Agron zeptal, jestli dodržím svůj slib, jestli když něco slíbím, tak jestli to dodržím.
Řekla jsem že ano, ale pak se mi to propojilo se slibem, který jsem dala sobě ( jednou jedinkrát za svůj život) a to, že na začátku studia jsem si slíbila ( když to začalo být pro mě těžké – když sem se začala stydět hodně moc za mé jizvy), že tu školu dodělám nebo se zabiju. Že jedno nebo druhé. A nestalo se ani jedno.
No a jak se mi to v ten okamžik propojila ta má odpověď Ano, na otázku jestli dodržím slib – propukla jsem v pláč. A pak až po určité chvíli jsem mu řekla: „Ne, nikdy nedodržím slib který dám.“
A tak mi došlo, že teď tady si musím dát druhý slib ve svém životě a ten zněl: „Zítra, pozítří nebo naposled v sobotu ho definitivně, navždy opustím a už se k němu nikdy nevrátím. Musela jsem si to zopakovat párkrát abych to ucítila vsobě a aby se s tím slibem každá část mě smířila a přijala ho.
A tak se stalo, ani nevím jak, ale najednou jsem poté v jednu chvíli začala pomalu opakovat:
„Děkuji Ti Bože, žes mě neopustil.“ Děkuji Ti Bože, žes mě neopustil.“
Ucítila jsem v sobě a ve všem okolo, v každé molekule v okolí ale hlavně v sobě po dlouhé, hodně dlouhé době (nevím jak dlouhé, ale vím, že to bylo moc dlouho) Boha a cítila jsem, že to On mi tady na tom kameni pomohl, že tu byl se mnou a ve mně.
Poté mi došlo, že už na tom mostě mi něco ukazoval, ale tam jsem to ještě nepobrala a ani nazpátek dnes ne ( což je tohle co píšu se stalo včera v 18:00, teď je 16:00) a pořád moc nevím, co se tam stalo.
Ale tady na tom kameni, poté co jsem ucítila Život a dala si slib, Bůh byl u mě a já jsem ho cítila (nevím jak dlouho to trvalo).
Zvedla jsem se a šla zpátky do bytu. Najednou, jak jsem se zvedla a udělala prvních pár kroků, uviděla jsem a ucítila, že sama v sobě ve svém těle mám jen pokoj, klid, smíření, vyrovnanost a hlavně sebe a to mi v tu jednu chvíli Bůh navrátil a dal v tu chvíli, kdy jsem nahlas najednou bezmyšlení a nemyšlenkovitě, zničeho nic při pohledu na krajinu a vodu říkala: „Děkuji Ti Bože, žes mě neopustil.“
A tak jsem šla domů.
Sobota 12:25
Utíkám. Ze zbabělosti nebo abych se zachránila? Cítím teď a tady ještě, že ze zbabělosti. Po celou cestu z jeho bytu na nádraží to byla jen zbabělost co jsem cítila. Teď, když sedím ve vlaku se objevuje – abych se zachránila.
Podivný je, že ty dva měsíce jsem nemohla mít vůbec rozpušťené vlasy, jen na spaní. Včera a dnes – když vyjdu ven z jeho bytu nedokážu je mít svázané. Musím je mít rozpuštěné a je mi fajn.
A teď po hodině a půl ve Vídni už je mi krásně. Tenhle Graz je asi prokletý.
Od pátku a pak celý den v sobotu mě svědil stejný bod na obou dlaních. PLEXUS SOLARIS.
A musela jsem si ho pořád neustále škrábat. To že je to plexus solaris jsem zjistila až u Moničky, protože mi povídala o nemocích. Tak jsem si našla co je to za reflexní bod.
V Pátek – den předtím než jsem odjížděla jsem měla přes celý večer noc i ráno pak zůstat s ním sama. Měla jsem velké obavy ! V bytě jsem zůstala odpoledne sama a čekala, kdy se vrátí z banky. V 18:19 jsem uslyšela zvony kostela a šla na mši, šla pak zpět do bytu a všechno dopadlo v pořádku bez větších problémů.
Poté ráno, tři hodiny před odjezdem jsem mu řekla řekla pravdu, proč to že musím jet pryč. Že jsem viděla jak ho zabíjím (Neřekla jsem mu přesně jak).
Měla jsem obrovský strach, ale vzal to bez větších obav. Tak i tak jsem za tři hodiny vypadla.
A tak tady jak to píšu – už jsem necítila od té doby Boha tak jedinečně, ale věděla jsem a cítila neustále, že je se mnou. Že tu je.
A pak když jsem byla na chvilku sama a mohla být na vzduchu (balkoně), cítila jsem jen a v sobě viděla a opakovala pak často větu, která prostě jen z ničeho nic vystupovala ze mě do světa - „Odpusť mi Bože, odpusť mi Bože.“
Na tom místě kde mě potkal Bůh jsem pak i říkala : vzpoměla si na heslo, které jsem si dala a se kterým jsem odcházela z léčebny :
„Svůj život mám ve svých rukou.“ „Svůj život mám ve svých rukou.“
|
|
|
