ONCE UPON AN IDIOT
(15. 5. 2014)
I.
Já nevím, jak tento
román skončí. Jen vím, že je autobiografický. Když každý mele, že jako
autobiografii nepíše a pak je to naopak, tak tady to naopak je: kdo, kurva,
může vědět, jak jeho autobiografie skončí, hm?!!
Tak dobře: když jsem
viděl Michaela Douglase, jak vytáhl tu modrou stříkací pistolku na poldu, který
ho okamžitě odpráskl, blesklo mi, že pronesl nejzásadnější repliku, jaká mohla
v té chvíli přijít – „V lapáku?“
Chápeš?! Nechtěl a
nemohl. Skutečnej drsňák. Totální loser, který se ztopořil alespoň k tomu,
že se nechal odprásknout, aby pak z životní pojistky koupili jeho dceři
houpacího koníka. Chladný kalkul, rozum vítězí. Nesmrtelnost, zvrhlá
nesmrtelnost! Fuck off Kundera! A jako D-Fens z Volného pádu jsem taky chtěl vystoupit z auta za jízdy
z tátova pohřbu, ale zbaběle opilej, Pavel zabloknul centrál a já jsem
odlomil vnitřní kliku. Volný pád. Falling Slowly.
Jo, Jindra. Skutečně
před pěti a půl lety vypadala jak Markéta Irglová z Once. Milá Slovenka,
Jindřiška, co mne při sedmičce vína totálně odzbrojila přímočarou otázkou: „Čo
budeš robiť, odídeš od manželky?“
Falling Slowly. Zásah
na solar. Zabijácká ve své dokonalé naivitě. Vzápětí jsme se rozklepali jak
ratlíci, jako sulc při zemětřesení a ono to mnou fakt otřáslo.
I když se projektovala
do Amélie z Montmatru a nechápala, proč nevěřím ve vztah Irglová – Hansard,
atd., přesto mne trefila do koulí. Už se nikdy nedovím, jestli jsem zavrtěním
hlavou v odpověď udělal něco pro dcery nebo manželku. Pro sebe ne. Věřím, a
každý něčemu věří, že to dcerám k dobru bylo. Děti mi nejsou fetišem, jen k sobě
nezrušitelně patříme. Dcerám zprostředkovávám mužskou stopu. V jejich
vědomí. Nic víc nejsme.
Fertig. Vlastně vím,
jak to skončí - pokračování příště. Tohle není víra, to není naděje, jen láska.
Láska k životu. Pokračování příště.
Slint Eastwood z Východního lesa dokouřil a zadíval se
na odpočívající motorovku. Zdálo se mu, že je to ono. Pokud v Neměnnosti
čte, že je třeba říkat pravdu oklikou a pravda je motorem psaní, pak má
k dispozici dokonalý úkryt. Jen si není jistý, jestli je možné skrýt se
přes sebou samým, jakým způsobem číst alegorii vlastních rozhodnutí, jestli setkání
po roce, v Praze, kdy ona novým začátkem spálila mosty a jeho vybrali
konkurzem do státní agentury, znamenalo legendární pokračování příště. Nebo další pozdní zamilovanost do kolegyně a
opětovná kapitulace v soužití s hrdinkou románů J. Austenové? Nemohla
mu v té chvíli docvaknout osudovost tušení volného pádu, protože Jindřiška se do blízké vesnice pod Buchlov
přestěhuje s přítelem až za pár let. Nebylo ani možné předvídat, že
Slovenky jsou pro něj fatální a budou pád katalyzovat. Ztěžka vstal (ještě loni
držel krok s Lenkou, když v Hockey baru na Václaváku, na firemním
večírku, protančil šest hodin v kuse), přešel ke stroji a vzal do rukou
svoji Stihlku. Uchopil pevně rukojeti, stlačil dekompresní ventil a známým
grifem škubl šňůrou. Spolehlivá. Všiml si, že se šeří, ale byl právě štvancem povinnosti
vydělávat. Klientelisticko-mafiánský mechanizmus stlačil ceny prací pod rozumnou
mez. Obcházel dva mohutné buky, ale neviděl přesně do korun. Stromy je nutné
dobře přečíst, ať se nestane neštěstí. Ten vyznačený k těžbě tedy nařízne
jak, jak se rozhodne?
Rychle! Poslední strom, jen pokácet a honem z lesa,
zpracovat jej nestihne. Směrový násek, hlavní řez, klíny. První, další ocelový,
mlátit a mlátit.
Nic. Jasný problém. Nasadil poslední ocelák a sladil dech
s údery kalačem, synchronně s mizením klínu ve dřevě houstlo šero.
V tichu nastávajícího podzimního večera se ozvalo zřetelné zapraskání,
podíval se vzhůru a poslední, co zahlédl, byl majestátní pád patnáctimetrové
větve. Z výšky deseti metrů. Dál se už jen půl hodiny svíjel bolestí
na vrstvě bukového listí……
II.
Když jsem se po letech
vrátil do své díry mezi vinohrady, bylo mi to jasné. Ti kyškaři, falešné
blondýnky s bledou pletí, již nezachrání ani nejkvalitnější UV filtr, ty maminy
a krávy a vytahané kobyly, z těch pocházím. A limity obětované generace
nekompromisně určují: nedá se to vzít zpět.
Ale má to i druhou stranu, rub je lícem a jangový oheň vyžaduje vláhu
vagíny. Takže když jsi Alexander, tak buď gordický uzel rozetnout, anebo slzet
jak Sašenka Dubček. Přestože Sašenka je Hrabalův svatý, rozhodl jsem se jinak.
Mít nabroušeno.
Nejdřív zlomený kotník. Když skončil virtuální románek s Alicou, nechal
jsem se konečně Jurů Šůstalovým (nomen omen) zlákat k pánské jízdě. Na
konci směny jsem si stáhl na nárt habr, který se bimbal kousek nad zemí, žádný
mejdan samozřejmě nebyl, ale začal můj sešup. Šéf do světa vytruboval, že jsem buď
na drogách, nebo na práškách, zřejmě jeho aktuální stará, ředitelka mateřinky,
mu předžvýkala ten názor, nikdy jí nevadilo, že na manželku opakovaně vytáhl
kulovnici a benga jej hnala z domu. O děti teda přišel. Je fakt, že jsem z fabriky
celkem s úlevou odešel k němu, jak idiot! A to jsem jej tenkrát znal
už 8 let!!
Vysekal jsem se z toho a vybruslil jsem i z otrocké smlouvy.
Už je to čtyři roky, co jsem měl v Radějově štěstí, že se dalo poodběhnout
ještě asi o čtyři metry pryč od urvané haluze, než mne zastavilo dřevo pod
nohama. Pak už jsem si jenom dřepnul. Rukama jsem si instinktivně
zakryl…přilbu. Kdyby mne sejmul tlustý konec…schytal jsem to spletí slabších
větví. Na opačném konci padajících dvou set kil. Nerozsvítilo se mi.
V rodinném románu Austenové tedy Rozum nevítězí, i když Cit je Předsudkem.
V českém provedení.
Ze zapomnění se deprese vynořily už před třemi roky, právě při práci ve
fabrice. A co ta „láska poslední“, dopiče? Byl to únik, úleva, nebo to situaci
nakonec zhoršilo? Pomohla Alica přežít to všecko? Byl to její vliv, že jsem působil
náměsíčně? Nebo to katalyzovalo těžce snášené pokrytectví, v němž jsem
nucený žít? Nucený? Ale hovno.
Když mne odkopla, asi se to postupně jenom zhoršovalo, dnes už je to
jedno. Stejně nechápu, jak mne mohla virtuálně TAK zblbnout! Nikdy jsem ji ani neviděl!!
Bez ní nebo s ní - vloni jsem se znova zranil. Jakoby se to
stupňovalo, když řízneš do napružené borovice, musíš stát mimo dosah švihu a už
vůbec ne mezi kládami…Falling Slowly kurva! Pokračování furt. Pořád mi
nedochází, jak jsem to celé přestál…, ale vlastně jo. Vyšší moc. Stáli u toho
ti samí lidé a dosud s nimi úspěšně spolupracuji. Jen zákonitost srážek
s blbci a blbými šéfy je věčná. Tak jsem si rychle šlehnul léky první
volby, zabraly, a když už jsem OK, tak zničehonic do toho opět a znovu Alica.
Jen idiot by nevěděl, že ve
slovenštině Jindřiška neexistuje.
III.
„Čauec!“
„No ahoj Jindro! Dáme pivko? Mají Svijany.“
„Musí bejt…Byla jsem tu se Slintem, tehdy. Fajn. Fakt jsem
ho chtěla a stačilo říct ´ano´“
„Je to idiot. Prý zmizel někam do Kanady, tomu teda nevěřím.
„Cože?!!“
„Kecy v kleci asi, spíš je stará škola. Přes veškeré
bohémství toho spoustu obětoval.“
„Jasné, Pájo, pamatuješ si přece, jak jsem hodila za hlavu
zklamání a zvedla kotvy, ale stejně jsme se potkali i v té Praze. Jak se
mohl vzdát nejlepšího jobu svého života, co chtěl vždycky dělat?!!
No a pak jsem bydlela tady poblíž.
Viděno zpětně, docela prdel. Ale Kanada?
Fakt?“
„Ta jeho poslední byla asi normální zlatokopka. Ukazoval mi
ňáký rozmazaný fotky jakési exkluzivní blondýny, blouznil o tom, jak cítí, že
může být ´ta pravá´, spíš ale chtěla
zodpovědného týpka pro děcka, nebo sbírala skalpy. Možná tak trochu deprivace,
co já vím?“
„A co víš?“
„Hovno. Ale třeba pro něj představovala ´sexuální Johanku z Arku´, možná ji chtěl vidět jak Berniniho sv. Terezii, ale ta holka
nějaký deficit musela mít. Při té druhé epizodce z něj třeba vymámila fotku
a nakonec to bylo proto, aby si porovnala xichtíky. Nějaký pražský týpek pak dostal
přednost. Vždycky všechno spolknul i s navijákem.“
„Říkáš Extáze of saint
Theresa…no ale v poslední době spíš Saint
Anger a jednoduchý rock. Hipís Coalition
a dokola klipy s holkama u tyče, no jo, znám jeho rodinu…“
„To já taky a dlouho. Ale srovnávání nikam nevede. I když byl
háklivý na ženskou perfiditu, tak u ní nechtěl vidět, že s ním několikrát normálně
vyjebala, buď jej teda nakonec definitivně podrazila, možná se ani nepotkali,
možná se udřel, jak stupňovala nároky, nejspíš mu definitivně mrdlo. Věřila bys
někomu, kdo si dává záležet na anonymitě, když zároveň co nejzamilovaněji
ševelí? No jo, vlastně jsem mu napsal, že je na světě dost upírů. Podobného měl
doma.“
„Cože?!“
„Ále nic… Jiný by dávno vyvěsil vlajku. Šla bys za přeludem,
který znáš jen z pochybných amlit fór? Jak ten bláznivý Blatný?“
„Mně také psával básničky:
´Na Pinduli tvé zbytek sněhu
Snad tě to příliš nestudí…´
„
„Kurva, to si pamatuju! Takyže šlo o její pindulu…“
„Cí Beka! Fakt?“
„Z té zlínské Pinduly šel domů pěšky v noční májové
bouřce až do rána. Motivicky jasné, přidáš sníh tající na kosočtverci… no korunu
bys mu dala…!“
„Šmarjá! A působil tak inteligentně…“
|