Ptáci mého nebe

vrhají stíny

a přímo v poledne

ta střelka kompasu

míří na záhadné jihy

odkud se za chvíli

vrátí pozemští ptáci

aspoň v tomhle směru

je svět v rovnováze

hebce normální

a vypočitatelný

tím způsobem - jarním

však sotva natáhneš

své rozžhavené ruce

do toho chladného stínu

aby se na chvilku zchladily

zjistíš, že ta ubohá lásečka

jen na pár puchýřů se zmohla

že už dávno nejseš

umazlená, ukouzlená

spálená na popel

tak po hříchu

nevinně a sladce

a ptáci rozkřičí se

když náhle zjistíš

že to, co vypadalo

jako zlatý náramek

je pouhým - zrezivělým

                        - přetěžkým

                                    - okovem.