Tento příběh je zcela pravdivý a zároveň vzpomínkový na mého kantora z mladých let. Byly to zlatý časy tenkrát na střední škole. V těle kolovala horká krev a hlava plná nápadů jak využít čas místo učení. Navštěvoval jsem průmyslovou technickou školu a naše předměty se tudíž dělili na odborné a odporné, které se vzájemně prolínali a doplňovali. Často vzpomínám na jednoho učitele právě jednoho z těch odborných předmětů.
Ještě před tím než jsme se s ním setkali osobně, kolovali po škole řeči o něm jako ztělesnění satana a tyranovi mládeže, závislém na nikotinu. Pák přišla naše první hodina. Do třídy přišel bez rohů, vidlí i řetězů, takže s ďáblem ho spojoval jen jeho temný úsměv a ještě vydechující dým z úst. „Vypadáte nadějně, doufám, že mi splníte můj sen", začal svůj monolog, při kterém nás sledoval zabijáckým pohledem jak užovka žábu, která pod uhrančivýma očima není schopna jakéhokoliv pohybu ani myšlenky. „Mým snem je maturovat v jednom dni, to znamená maximálně osm lidí." Pohledem nás přepočítal popravčím stylem dodal; „čeká nás dost práce, tak začneme." Po těchto slovech nám začalo peklo na zemi. Než jsme se naučili rychlopsaní a rychlokreslení, chodili jsme domů s omodralou rukou, křečovými prsty a dost často s tiky až k rameni. „Pokud nestíháte, patříte do domova důchodců", vyžíval se na nás jak parazit a k dokonalému uspokojení stačilo pár sešitů roztrhnout, kvůli úpravě; „Všechno špatně, zpátky na stromy!" Po určitém časovém období jsme již rýsovali lépe než počítač, ale to stejně nestačilo. „Takovýhle patlanice si čárejte na toaleťák, vy hrabalové!. Vy jste vrazi, Mengele byl proti vám břídil!", komentoval naši snahu již vztekem zarudlý učitel. Dost často nám opakoval svůj citát; „Mám jen jednu nevýhodu a to že mám samé kladné vlastnosti", s dovětkem, „O tom by vám moje bývalá žena mohla povídat".
Také si vybavuji zkoušení. Psychicky silný jak silnice jsem mu stál tváří v tvář. Na vyzvání jsem se rozpovídal na danou otázku. „Drž hubu, nebo tě zabiju!", ocenil můj um náš nulovaný učitel. A tak jsem raději ztichl, jelikož jsem se bál zda to myslí vážně, ale občas jsem se pokusil zabodovat. Mamě. „Vyhodím tě z okna!. Zabít tě je málo!", naznačoval mi, že se neubírám správným směrem. Mé trápení před tabulí ukončil cynickou otázkou; „Co by sis za svůj souvislý projev dal za známku?" „Čtyřku?", otázal jsem se nadějně. Po této odpovědi se chytí za hlavu a zýral na mě jak kdybych mu vyvraždil celou rodinu i s křečkem. Neuspěl jsem. Můj odchod komentoval slovy; „Kde nic není, ani smrt nebere!... ale nebuď smutný, je to pořád lepší, než kdyby tě přejel parní válec." Také si přisuzoval Césarovu větu; „Že mě nenávidí? -nevadí. Hlavně, že se mě bojí."
Dny utíkali jak povodeň a onen často připomínaný den zúčtování se přibližoval. Maturita. Většina z nás dostávala zdravou lesní barvu jen při pomyšlení na našeho učitele. Zlé předtuchy se rázem vytratili, jelikož u maturity byl k nepoznání. Naše výkony komentoval slovy; „Jako když mě mažou husím sádlem", a přitom si hladil spokojeně své břicho. Byli jsme dokonale připraveni, tudíž nikomu se nestalo, že by neuspěl. S odstupem času přiznávám, že to byl jeden z nejlepších učitelů. Donutil naučit i zapamatoval. A tak pokud jste se pane profesore v tomto příběhu poznal, díky za ty léta, i když by se dali označit nálepkou sado & maso. www.jaxitaxi.wz.cz
|
