Říp
Ač nad horou
stále ještě
tak trochu navlečenou
na osu světa
svítí slunce okradeně
o lesk znovunablýskaných
pantů raketových sil
kraje k hraničním hvozdům
na pohled z temene
dýchaji klid
Lžou:
kdepak strdí
zloba vře
v potocích piva
nenávist bublá
sopouchy dějin
a dým se plazí
přes budoucí
hromadné hroby
Květináč
jehož hlínu jsme
prorostli kořeny
je teď jak hladina
z níž s koncem léta
zmizely lodě:
ve větru krouží racci
kachny prchají před střelci
listy olší a vrb
opanovaly prostor
někdo odletí
někoho překryje led;
do týchž vod
titíž se nevrátí
budou-li nějaké
|