Zlatý voči
Zpola obsazená
bárka
o úzkém rozchodu
houpe se, tažena
do vrchů:
naším mořem není
nebe
V košíku
jak omšelé střenky
nožů
tvoje a mé
ruce omšelé
místo vlasů
chomáče hedvábí
Měňavé obrazce
světlých a
stinných kláves
kolem lesních
přejezdů
v tichu po velkém
třesku
slunečního
klavíru;
pršel, a teď
na podhoubí
kondenzační hladiny
rostou obří kotrče
z vyčesané
jinovatky
v hlubokém borůvčí
vynechávaném žulou
přistaven
průhledný žebřík
jo, zlatý voči
Nad sazenicí
prázdnin
studený vítr
skleněné fujary
jeho žeber
v sousvistu s názvuky
rujnějících šer
tak neúprosně
soutvarém
s otisky spárů
co na mladých
bocích
nechal mi spojenec
až příliš ostrý
říkal si bleomycin
Na kopci
když poryvy tečou
obilím
bludnými koryty
dokázal bych snad
počkat
na poslední mlhu
nerozlomen
Zatím zatažená
obloha
na očním pozadí
sákne hloub;
já po malých
chrchlech
usírám strach
v kotlině závěsy
deště
pod nimi tma
cestou domů
vplétá se do drátů
sráží se na
šlapkách
zalyká
a zatéká do obrazů
jo, zlatý voči
|