V
listopadovém odpoledni za zvuku lesních rohů
muž
v modrém hrabe listí
širokými
dřevěnými hráběmi (jejich zuby jsou kolíky
nebo
spíš čepy). Kluci hrají u dveří
fotbal
ve stylu: "Musíš začít znovu!!
Kulaté
podkrovní okno
v
zářícím šedém domě vyčkává jako tympán.
"Vy
jste museli začít . . ." Brahmsovský
den
přechází
z valčíku do pochodu. Tráva,
kostrbatě
zastřižená jako vlasy Bruna Waltra,
je
roztažená, nastlána, nastohovaná pod smokvoní
do
široka a vysoka jako představa nebe,
ve
kterém Brahms otáčí hlavou v podobě vousatého prstu
a
říká, směrem k Bruno Walterovi:
"Je tu něco, co vám musím říct!"
"V
prvním taktu
mé
Vteřiny, myslete na to jako na plán rodiny,
kam
jet příští léto
v
rámci dalších let. A na materiální extáze,
utlumené,
znovusdružující." Bruno Walter
v komické bundě s obráceným límcem
říká:
"Nechte mě to pro vás zazpívat."
Mává
rukama a ve vokalizovaně vytvarovaných
mezerách
nahých
jilmů kreslí buk červený
žhnoucí
několika pozdními listy. Modře glazuje
rododendron
- moře z listů - na pozadí zlatých trav.
Tam
je sdělení leštěného kování
zaparkovaných a popojíždějících aut.
Tam
musí být téměř nebe! tak tam by mohlo být
místo pro Bruno Waltra,
který
nikdy nepotřeboval taktovkou křičet.
Nesmrtelnost—
v
malém, zaprášeném, poněkud hrbolatém, trochu poškrábaném
Magnavoxu,
ze kterého forte
kape
jako z použité hadry firmy Brillo?
Rozedrané.
Je ale těžké myslet na oblohu jako na vysokou skleněnou podlahu
s
tlustými podešvemi vídeňských holínek, které po ní dupou.
Je
nekonečně těžší myslet na Brahmse
v
něčem měkkém, bílém, a splývavém.
"Život,"
křičí (zde, v posledním tempu),
"je
zatraceně něco víc než pivo a kuželky!"
"A
celé to něco víc
je
daleko lepší než pivo a kuželky,"
říká
Bruno Walter,
temně,
pod drnem. Mně se nezdá, že je to tak temné,
až
na podbarvení. Kdo jsou ti lidé ve fracích?
Co
je to za údery?
Kde
je Brahms?
A
kde Bruno Walter?
Usazeni
v rezonujících objemných křeslech
potažených ošoupanou hnědou kůží
v
pronikavém podzimu, který mísí kouř listí
(smokvoní,
tabáku, ostatních),
jejich
urozenost je ve finále raněna
jako
tahle májová číča,
spící,
stočená do klubíčka v košíku na chleba,
na
kredenci, kam dopadají poslední paprsky zapadajícího slunce.
***
James
Schuyler
A Man in
Blue
Under the
French horns of a November afternoon
a man in
blue is raking leaves
with a wide
wooden rake (whose teeth are pegs
or rather,
dowels). Next door
boys play
soccer: “You got to start
over!” sort
of. A round
attic window
in a radiant gray house waits like a
kettledrum.
“You got to start . . .” The
Brahmsian day
lapses from waltz to march. The
grass,
rough-cropped as Bruno Walter’s
hair,
is stretched, strewn and humped
beneath a sycamore
wide and high as an idea of heaven
in which Brahms turns his face like
a bearded thumb
and says, “There is something I must
tell you!”
to Bruno Walter. “In the first
movement
of my Second, think of it as a
family
planning where to go next summer
in terms of other summers. A
material ecstasy,
subdued, recollective.” Bruno Walter
in a funny jacket with a turned-up
collar
says, “Let me sing it for you.”
He waves his hands and through the
vocalese-shaped spaces
of naked elms he draws a copper
beech
ignited with a few late leaves. He
bluely glazes
a rhododendron “a sea of leaves”
against gold grass.
There is a snapping from the brightwork
of parked
and rolling cars.
There almost
has to be a heaven! so there could be
a place for
Bruno Walter
who never
needed the cry of a baton.
Immortality—
in a small,
dusty, rather gritty, somewhat scratchy
Magnavox
from which a forte
drops like a
used Brillo Pad?
Frayed. But
it’s hard to think of the sky as a thick glass floor
with
thick-soled Viennese boots tromping about on it.
It’s a whole
lot harder thinking of Brahms
in something
soft, white, and flowing.
“Life,” he
cries (here, in the last movement),
“is
something more than beer and skittles!”
“And the
something more
is a whole
lot better than beer and skittles,”
says Bruno
Walter,
darkly,
under the sod. I don’t suppose it seems so dark
to a root.
Who are these men in evening coats?
What are these
thumps?
Where is
Brahms?
And Bruno
Walter?
Ensconced in
resonant plump easy chairs
covered with
scuffed brown leather
in a pungent
autumn that blends leaf smoke
(sycamore,
tobacco, other),
their
nobility wound in a finale
like this
calico cat
asleep,
curled up in a breadbasket,
on a
sideboard where the sun falls.
autorův
přednes básně zde:
http://www.poetryfoundation.org/poem/238150
|