Seřezala
jsem ji rákoskou, pane řediteli
Zkusili jste si někdy vychovávat potomka,
nebo jen tak cvičně dítě sousedů? Nikdy si nebudete jisti, zda váš výchovný
zásah byl adekvátní, či dokonce nebyl kontraproduktivní. Výchova je nikdy
nekončící dobrodružství s navždy nejistým výsledkem. A pro mě je ještě
záhadnější, proč jsem se do toho dobrodružství pokusu o výchovu
pouštěla v životě neustále znovu a znovu....
Pondělní rána nemívám v oblibě,
něco mi na nich kdoví proč vždy vadí.
"Nan, chceš ten rohlík k snídani namazat
pomazánkou nebo jen máslem a marmeládou?", skoro křičím, aby mě
dcera ve sprše slyšela.
"Mami, udělám si to sama, nech to být, ale
potřebuju omluvenku do školy," ozývá se z koupelny, kam se současně dobývá
naše kočka. Miluje měkounkou smetanově bílou předložku před sprchovým koutem,
je to její místo.
Srkám chladnoucí kávu a v rytmu diska se snažím
uklízet levou rukou nádobí do myčky, zatímco pravou si zapínám knoflíčky u
košile. "Nan, tak sem dej honem
tu žákovskou, potřebuješ omluvenku na dnešní trénink,
předpokládám. Ještě něco dalšího? A nezapomeň propisku," volám do chodby.
Neustále řešíme školu a veslování, veslování a
uvolňování, soustředění a školu a zase veslování, pak zase lékařskou prohlídku,
závody a veslování. Stále dokola, počítám tak 8-9 x do týdne - ne, nespletla
jsem se, někdy jsou tréninky i ráno a odpoledne. Ve škole prý je zbytečné se
domlouvat na individuálním studiu, prý budeme praktikovat omluvenky, dozvěděla
jsem se na poslední třídní schůzce. No dobře. Oni to vědí nejlépe.
"Nan, co to je tady za papír?", nevěřím svým
očím, beru list papíru, položený na žákovské knížce a čtu "Důtka
třídního učitele... jméno mé dcery.. nechápu.. Nan??"
"Mami, to jsem ti přeci říkala, víš o tom. To je
za ten sportovní den, co měl gympl. Co jsem se přeci nestihla s
třídní domluvit, jak si to mám nechat omluvit. Měla jsem trénink na
loděnici a oni měli prostě sportovní den, nevěděla jsem, kolik hodin si mám
omlouvat, nebo jestli mi započítají můj trénink a pan ředitel to pak najednou
kontroloval a už se mě nikdo na nic neptal a už to jelo." Dcera si v
náznaku klepe na čelo, jak má nechápavou matku a v rychlosti snídá. Snídani by
nikdy nevynechala, den veslaře začíná prostě vydatnou snídaní. "A to buď
ráda, že to není ředitelská důtka, moc nechybělo, třídní se za nás přimluvila,"
ujelo dceři.
Zvedám oči a hledám manžela, co mi poradí. Ten mě již
dávno sleduje a já jen vnímám jeho povytažené obočí a něco jako tichý souhlas a
podporu: "No tak to přeci napiš, no ano..." Hlavu mi zalilo horko,
jako pokaždé, když se setkám s absurditou. Víc absurdní než to, co jsem právě
vnímala už je snad jen kontrola evropských dotací řídícím orgánem a systém
veřejných zakázek. Ale co s tím teď, třídní důtky se za mě dávaly největším
průšvihářům, a to ještě až ve chvíli, kdy již doopravdy nebylo jiné řešení.
A nyní mám ten papír před sebou, u stolu snídá má dcerka, která nosí domů
jedničky a "jen" se nestihla domluvit na pravidelné omluvence na svůj
pravidelný trénink, a škola si uspořádala "akci", na
které účast podléhala kontrole pana ředitele. Ještě první máj, napadlo mě.
To si také ředitel odškrtával docházku, protože to musel hlásit.
Chvíli váhám, ale jen doopravdy chvíli. Pak lehce pod
text na papíře připisuji slova: "Beru na vědomí, dceru jsem seřezala
rákoskou. Kdyby se něco podobného opakovalo, dejte mi včas vědět." Podpis,
dovětek "matka". Muž mi kouká přes rameno a mou poznámku čte
nahlas.
"Néééé, mamíííí nééé, to neříkej ani v legraci,
že jsi tam něco takovýho napsala!" řve dcera, letí ke mně z
koupelny a rve mi papír z ruky. "S tímhle já přece nemůžu do
školy, nééé, mamíííí, to nemyslíš vážně, to ve škole nepřežiju, to si mě
vychutnají..." kvílí dál.
"To maminka udělala správně, ve škole musejí
vědět, jak se věci mají," podporuje mé úsilí manžel. A já pro jistotu
ještě plesknu dceru hbitě volnou rukou přes zadek, "tu máš, abys ve
škole mohla popsat, jak ti máma nařezala," kuckám se a zadržuji smích.
Dcera se ale nesměje, krabatí čelo, krotí svůj
temperament a jen autorita matky jí brání vrhnout se na mě. "No,
holčičko, tak si to ve škole dnes vyřiď, aby sis pamatovala, že třídní důtky
nejsou nejlepším řešením," a dej kočce granule a vodu, už to
nestíhám. S těmito slovy spěchám ze dveří k výtahu do garáže.
Večer u hokeje hodnotíme den. Dcera se již kupodivu
nemračí a ve tvářích má dolíčky od smíchu. Aha, nebudu za nemožnou matku,
dochází mi. "Tak jaký jsi měla den, Nan?" projevuji zájem. "Co
paní učitelka, dala jsi jí žákovskou knížku a to ostatní?"
Dcera se culí jako sluníčko. "Mami, dneska se
celá třída bavila na můj účet, včetně naší třídní. Takovou mámu normálně nikdo
fakt nemá," směje se nahlas. "Když jsem se byla třídní dovolit,
jestli můžu na trénink, tak se jen smála a připomínala mi: "hlavně Nan
nezapomeň zítra omluvenku, ať to nemusíme hned hlásit mamince a ať to zase
nedopadne jako minule!"
Je mi jasné, že si to dcera bude pamatovat. Snad jsme
protentokrát vyřešili problém, i když....
"No mami, ale to ještě není
konec, ještě ten papír nečetl pan ředitel," zvážní dcerka, protáhne
obličejík a vykulí na mě kukadla "to teprve bude zážitek!" Nevím
proč, zase mi bleskl hlavou ten první máj za minulého režimu a evropské dotace,
najednou mi došlo, že mé dceři asi podobné absurdity nebudou připadat absurdně
- je jiná doba, toto vše je běžné, třídní důtky tam, kde se mají lidé domluvit
a nezvládnou to, a nesmyslné kontroly evropských dotací, no a nakonec i ty
veřejné zakázky. A já to mám jako rodič řešit - podpořit autoritu školy. Ano,
seřezala jsem jí prdel rákoskou, pane řediteli!!
Přeji vám hodně radosti při výchově všech vašich
ratolestí, hlavně pevné nervy a malé doporučení na závěr: jak říká moje
kamarádka Jája - ve výchově je důležitá důslednost. Opakuje mi to již více jak
10 let téměř denně a já to stále ne a ne pochopit. Předpokládám, že mi to bude
ještě dalších 10 let minimálně obden připomínat.
|