Zadřela jsem si třísku a teď hnije hluboko pod kůží a je tam ztracená tak, jako já. Ve změti šlach a svalů a vláken na přehlídce vnitřností se topím v krvi ale na hrudi stále cítím tu pánskou voňavku a na krku dech nasáklý tou mou. A v ústech hořkost. Na jazyku bílý mentol vydřený z tuhé mlhy zadýchaných oken. Na víčkách tíhu večera těžšího, než je tma. Za nehty vyrytý šepot jazyků karamelových už stokrát vyřčených a tisíckrát slyšených nechtěných. A tak se pomalu stávají tradicí a mizí v propadlišti hluboko pod zemí všech těch lží schovaných. A ze rtů mi visí lež. Tak, jako tisíce jehel mi trhá kůži a tak ze mě tryskají plameny marnosti rudé šlahouny vyprahlé a shnilé touhy. Ale asi to přežiju, přestože se mi svírá žaludek ze všech těch louží které jsem vypila a slov nadbytečných.
A tak mlčím a zavírám oči a cítím hnus. Po nekonečné době otevíráš oči zatímco se rozpouštím jako kouř z cigaret a sama sebou se dusím. A tak se otáčím zády a lituju všeho, co jsem ještě neudělala už preventivně. A všechno je tak krátké že to nebere konce A já tak nějak cítím že už padám hloubš, než jsem kdy byla.
| 
