Nechtěla jsem být jen milenka, nechtěná jako ranní jinovatka na holé kůži. Nechtěla jsem být jen půjčovanou marionetou, i když tetovanou, třeba plnou bílého štěstí, přesto prázdnou, zavěšenou na zbytečně silných drátech, co dráteník někde vytrousil. Jednou za čas přijde jakýsi loutkař a možná mě pohladí po vlasech nebo promne plátno sukýnky. Hlavně nekasat! Nechci kasat, to mi raději přimalujte pařížskou modří pár slz, ale úsměv, úsměv nechte. Vždyť kdo se směje krásněji než zaprášená zapomenutá hračka, trošku požmoulaná tisíci doteků, ač je si stejně cizí, jako cizí bylo její vlastní tělo, když bylo ještě dřevem, když ještě proudila míza koleny, krkem, když milenci ryli do jejich rukou vlastní indicie. Možná, že jsem byla šťastnější jako strom, jako větev či pahýl i když sama vlastně nevím, co bylo mým tělem dřív, než mě čísi ruce jemně vzaly, pohladily a surově pak odřízly ode mě samé.
Ptáci jen stichli a kůra zapraskala.
Svou nehybností jak by se stala
skála neměnnou němohrou
lipových dlaní schoulených do rukou
Přimalujte mi i tváře rumělkou. Hlaď mě . Hlavně ať mě nikdo nelituje..To rozhodně ne. Nechci být jen milenkou a ani litovanou. Nechci už ani to, že něco nechci. Chci vlastně jen shořet, dlouze a na popel. Chci se popelem protkat do všech stromů, které jsem nepoznala, chci se větrem proklouzat do všech listů, které jsem neviděla a do všech jar. Ale nejraději bych byla, aby mě někdo zarazil až po sukénku do země. Aby mi z hlavy paží a trupu vyrašily dlouhé nové šlahouny. Chci cítit zase mízu…. A přes mokré spodní prádlo vlhkou zem. V hliněném vězení prorůstat vesmírem. Za vteřinu uvidět třeba 24 jar a stejně tolik zim, za vteřinu spolykat jeden lidský věk, příběh bez příloh, generaci bez příslušnosti, bez signálů, generaci bez revolty, ztichlou vlastním pohodlím, slabou vlastní silou, opuštěnou v mnohosti, odśťavněnou umělostí umělých sladidel, bez strachu a udidel. Přemalujte mi raději marsovou černí oči, když rostu nechci vidět kam. Slunce stejně spíš spaluje než dává vidět. Raději v temnotě snít o duze, lipově měkkých odstínech neexistující duhy. Marioneta na klíček, na splátky, opuštěná věta pověšená za drátky vedle starých a zakuckaných obleků.
|