|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Každý večer seděl u stejného stolu, každý večer vypil své dvě kávy slazené jedním cukrem, každý večer odcházel ve stejnou hodinu.
Mezitím se rozhlížel plaše kolem, klopil oči, opět je pozdvihl do neurčita. Tak to pokračovalo týdny, měsíce, roky. Dozvěděli jsme se, že přišel o rodinu při dopravní tragédii. Byl dlouho v péči lékařů, v současné době dochází na kontroly.
Ke komu přilnul, kdo jej občas jako jediný z příbuzenstva navštěvoval, komu dával menší i větší peněžní částky na knihy a další vzdělávání, byl jeho jediný synovec. Když přišel na návštěvu, nezdržel se dlouho. Vždy tvrdil, že má v plánu zakoupení další a další knihy, jazykové a další kurzy stojí také nějaké peníze. Strýc ochotně přispěl se slovy, ať se máš lépe než já. Někdy měl v očích slzy.
Jednoho večera, když odcházel, jeden ze známých naznačil, že to s jeho synovcem není takové, jak myslí. Zpozorněl. Na ulici ho zastavil a zeptal se, co tím vyjádřením mínil. Hostova odpověď byla vyhýbavá. Se zřejmým smutkem a účastí na něj hleděl a poté pronesl: bar v Příčné ulici.
Toho večera se již nikde nezdržel. Stále mu zněly jako ozvěna věty známého, rozsekával je na kusy, ve vzteku se nad nimi pozastavoval, aby je opět dával do jednoho podivného celku.
|
|
|
