Všední i jediný,
často obehraný obraz.
Slunce v tváři budí mosty
dnešek včera, bylo nebylo,
ona a on, dám a mám,
a ...
kudy kam
Prsty propletené sluncem křehnou a
šumění slov oponou deště nedoznělo.
Kornoutem na zmrzlinu cestujeme
sběratelé nežádoucích poct,
nekončící krajinou dech beroucích snů,
pro loď ve vlnícím se čase kormidlo nastavujem’
jen mimoděk, kam a kudy,
průsvitným šálem oděni,
ztraceni
pro každou slušnou společnost.
V sobě, pod pokrývkou nepochopitelných závislostí
trneme a přidáváme až
do kalendáře visícího nad postelí,
pro případ další nepravděpodobné návštěvy
normálních okolností bytí
Chvíle jsou patníky podél nemlčení
otravné body bez povolení žít,
křikem jak palicí zatlučeni,
nosíme v hlavě zvony.
Znovu, tlukotem srdce překvapeni
prosíme o život v pohřebišti ohně,
zmatený proužek dýmu
v krajině vyhasnutých.