Pískoviště

„Nazdar babi, chci se zeptat, Pavlíkovi jsme objednali k narozeninám venkovní hřiště s věžičkou, klouzačkou, houpačkou a dokonce i s pískovištěm. Kdyby sis lámala hlavu s dárečkem k narozeninám pro vnoučka, tak by nám pomohl nějaký příspěvek, dej vědět,“ čtu tuto zprávu od syna stále dokola a hlavou mi jdou obrazy jeho budoucí zahrádky u nově postaveného domku na okraji Prahy.  

Pavlíkovi bude za týden pět, pískoviště a to všechno ostatní by si určitě užil. Přímo cítím dotyky jarních paprsků a vůni mokrého říčního písku s oblázky. Hrající si chlapeček na mě obrací svá tmavá kukadla, tolik podobná mým. A hned vedle pískoviště se pohupuje v jarním odpoledni světlý kočárek s malinkou Leničkou, která  za chvíli bude s Pavlíkem také plácat bábovky.

Trhla jsem sebou. Neumí mě stále ani oslovit „mami“, zabolelo to zase.  Rychle se otřepu a snažím se nevnímat dotírající vzpomínky na prožité roky. Stále to moc bolí, nesmím se nechat zraňovat.  Ale má pravdu. Teď, z kraje jara je správná doba dětem postavit pískoviště. Moc se nerozmýšlím, když vypisuji čtyřmístnou částku do expresního příkazu. Kdo rychle dává, dvakrát dává.  Ještě  to stihne postavit do Pavlíkových narozenin. Ať si malý užije jaro na novém pískovišti. Vidím svého vnoučka, jako by stál přede mnou, přestože jsem ho viděla nedávno poprvé po několika letech.

„Tak dík, rád tě nemám, ale snažím se.“  Musela jsem se jít projít, na chvíli odejít z kanceláře. Krčím nos a mhouřím oči do sluníčka, které postupně nabírá sílu. Zima je definitivně pryč. Ne, už mě neoslovuje ani krávo, ani kurvo, mrcho, už mě „jen nemá rád, ale snaží se“.

Co to znamená? Nastává jaro i v mém vztahu se synem, vytouženým dítětem, pro které jsem žila, dala mu vše, co bylo v mých silách, lásku, péči, bezesné noci? Co se stalo? Snad odejdou se Zimou vzpomínky na to, jak mě syn s otcem chtěli zlikvidovat: „Pavle, ulevilo by se mi odvést mámu do lesa a tam se jí zbavit, zakopat, nikdo by na to nepřišel, starosti by byly pryč“ a pak zvuk skla, přípitek, smích: „tati a já ti ji pomůžu přihrnout“. 

Nenechat se zabít.  Žít.  Donutit se zase žít, umět zase milovat Život. Vnímat probouzející se přírodu, Jaro. Jít dopředu po své cestě a nenechat se zastrašit. Žít, i když mi zase budou chtít vzít Pavlíka, aby mě donutili sklonit hlavu. Ne, nikdo mě již nebude zaživa pohřbívat, je Jaro a já žiji.