Dans le rouge du tard les noms dorment :
un
ta nuit en éveille
et le conduit, accompagné de blancs bâtons,
à tâtons vers le mur du sud de ton cœur,
sous les pins :
l’un, de taille d’homme,
franchit en marchant, la ville des potiers
là où la pluie entre en amie
d’une heure de la mer.
Dans le bleu
il prononce un mot d’arbre d’ombre promise,
et ton nom aimé
recompte et dépose ses syllabes.
V červeni pozdějších jmen
spánku :
Tvá noc se probouzí
Vedena bílými pruhy,
Tápe přes jižní stěnu
tvého srdce,
pod borovicemi :
Jeden, na velikost muž,
kráčel hrnčířským městem
kde déšť vstupuje ve známost
hodinou moře.
V modři
se vysloví slovo strom
zaslíbený stínu,
a tvé milované jméno
líčí a stanoví jeho slabiky.
Un oeil, ouvert
Recueil : "Grille de parole"
Heures, couleur mai, fraîches.
Ce qui n’est plus à nommer, brûlant,
audible dans la bouche.
Voix de personne, à nouveau.
Profondeur douloureuse de la prunelle :
la paupière
ne barre pas la route, le cil
ne compte pas ce qui entre.
Une larme, à demi,
lentille plus aiguë, mobile,
capte pour toi les images.
1959
Oko,
otevřené
Hodiny,
májové barvy, čerstvost.
Nepojmenované,
horoucí,
slyšitelné
v ústech.
Ještě
jednou, něčí hlas.
Bolestivá
hloubka zřítelnice:
oční
víčko
nebrání
cestě, řasa
nepočítá
co vstupuje.
Slza,
na polovic,
čočka
zaostřená, pohyblivá
snímá
pro tebe obrazy.
Aubade
Infiniment vertes, les feuilles vertes de lierre croisent
sur la joue du silence, dans les cheveux déliés,
essayant de retenir l’éclair blanc d’une aile de colombe
mon passé n’est plus qu’une lueur dans l’air.
Du mât s’envolent à présent les drapeaux du danger,
l’ancre se soulève de son lit d’herbes mauvaises,
le vert repousse là où nous avons dormi.
Tu sais ce que je donnerais pour l’aile de la colombe
qui flotte, invisible, au-dessus du silence;
pourquoi pleures-tu quand je hisse une voile à l’aube ?
Aubade
Nekonečně zelené, zelené lístky břečťanu protínají
nad tvář ticha, v rozpuštěné vlasy
pokouší se udržet záblesk bílého křídla holubice
moje minulost není víc než ten náznak ve vzduchu.
Stožár s vyvěšenou vlajkou nebezpečí
kotva se zvedá ze svého plevelného lůžka
zeleně zarůstá místo našeho spánku.
Ty víš co jsem dal za křídla holubice
která se vznáší, neviditelně nad tou tichostí
proč pláčeš, když zvedám plachtu úsvitu.
Gris-Blanc de sentiment à pic
excavé…
Paul CELAN
Recueil : "Renverse du souffle"
Gris-Blanc de
sentiment à pic
excavé.
Vers l’intérieur des terres,
jusqu’ici
balayé par le vent le seigle-de-mer souffle
des motifs de sable sur
la fumée de chants de fontaine.
Une oreille, séparée, écoute.
Un oeil, coupé en bandes,
rend justice à tout cela.
Série « Navrácený dech
Šedobílý cit
na vrcholku
vytěžený.
Přes vnitřek země, teď
rozprášený větrem do režného dechu moře
písečné motivy v
oblaku zpívající fontány.
Ucho, oddělené, naslouchá.
Oko, odpojené z vazby,
dává všemu za pravdu.
La table flotte la nuit dehors, la nuit dedans
Paul CELAN
La table flotte la nuit dehors, la nuit dedans
et au-dessus de moi m’inondent les
drapeaux du peuple
et à côté de moi les hommes rament
pour amener les cercueils à terre
moi s’enciele, s’étoile comme chez
moi à la Saint-Jean!
Et je te parcours du regard,
enflammée de soleil ;
sur la montagne
pense à ce temps,
pense que je fus, ce que je suis :
un maître de cachots et de tours,
un souffle dans les ifs, un ivrogne
dans la mer,
un mot où tu descends te brûler.
Stůl pluje nocí ven, nocí uvnitř..
Stůl pluje nocí ven, nocí uvnitř
nežli mne zaplaví vlajky národů
vedle mne se řadí muži, aby spustily rakve pod zem
dobré nebe, září jako u sv. Jana !
Sledoval jsem tě pohledem
palčivým jak slunce :
myslím na ten čas, kdy noc s námi vystoupala na vrcholy
myslím na ten čas,
myslím že jsem byl, že jsem
pán sklepení a věže,
dech v tisech, opilec v moři
slovo kterým sestupuješ shořet.