PRÁXITELÉS

☼     asi  400  před Kristem   ATÉNY        ۞    asi   330 a půl   před Kristem   ATÉNY

Nejen hlas poety i ruce sochařovy jsou prodchnuty božským Duchem s velkým Dé.  (Kallikratés)

*

Z pěkného aténského obydlí se ozývá pláč novorozeněte. Dnes se jim tu narodil zdravý hoch. Hlásí se o své výsluní ve světě stejně hlasitě diplomaticky, jako všechna dítka, která dnes ve městě pod Akropolí spatřila poprvé sluneční paprsky.

Občané aténští žijí ve svém městě poklidně a bez velkých obav z budoucnosti. Ničivé války, které se přes něj přehnaly v minulých desetiletích, již ustaly. Minula vypjatá doba pýchy a bojů o moc. Minula? Zdá se, že opravdu ano. A s ní čas odvál i období největší aténské slávy. Atény těchto dnů, to již není ta slavná politická metropole Antiky, jak ji budoval Periklés. Nejsou proslaveným centrem umění, kde na divadelním nebi zářilo slavné trojhvězdí velkých dramatiků Aischyla, Euripida a Sofokla. Atény již nejsou oním obdivovaným stánkem výtvarného umění, jako bývaly za Feidia. Za kterého zdejšího sochaře by dnes někdo v Řecku byl ochotný vysolit tak vysokou kauci, jako kdysi za něj? Doba nejvyššího vzletu pominula. Opravdu je to všechno docela pryč a tak dávno?

Na mnoha aténských adresách bulí po domech novorozeňátka. Do jakého světa se narodila? Co je čeká v životě? Klid nebo nepokoj? Slzy nebo smíšek? Blahobyt nebo hlad? A co čeká maličkého, který po svém dědovi dostane přísně znějící pojmenování Práxitelés? Co bude provázet na životní stezce jeho? Smíšek nebo pláč? Obojí v hojné míře? Jak jinak. Ale tohle dítě čeká ještě něco navíc. Sláva. Pod jeho prsty bude vyrůstat krása jako zkamenělý zhmotněný sen… Ale pozor! Nad novorozenětem se sklání múza s velkým M. Nesmíme ji vyplašit! Nemá jméno, kterým bychom ji přivolali zpět.

Řekové sice počítají mezi umění i historii a astronomii, ale práci sochařů a malířů, i když si jí velice váží, považují jen za zručnost, za výrobní proces. Nemají mezi svými bohy nikoho, kdo by nad mistry dláta a štětce bděl, kdo by je ochraňoval. Kdo by střežil jejich neobvyklý dar pro další generace.

KDO JSI, MISTŘE?

Chlapec Práxitelés se tedy narodil v Aténách. To víme přesně. Ale stačí se zeptat: Kdy to bylo? a rázem jsme na půdě nejisté a mlhavé. Antické prameny začínají měřit jeho pomalu sedmdesát let dlouhý život prožitý ve 4. století před Kristem hned od jeho počátku. Ale bylo to skutečně tak? Nevíme moc.

Stejně skoupé a neurčité jsou informace o jeho životě. Jsou sice propleteny řadou historek a anekdot, tvrzení a pověstí, které mohou a nemusí být pravdivé, ale ve skutečnosti toho o něm víme málo. Na základě náznaků se můžeme leccos domyslet, ale to, jaký byl, o čem přemýšlel, co ho soužilo, to se nikdy nedozvíme. Osud člověka, kterému bylo dáno prožít relativně dlouhý život tak vlastně mohou dokládat jen jeho sochy. A ještě přesněji – kopie jeho soch. Část jich známe z dobrých římských replik, ty však mohou vést k mylným výkladům. Část se uchovala jen ve vyprávění. Práxitelés měl ale štěstí, jakého se každému antickému sochaři nedostalo. Zachoval se originál jeho práce! Díky vykopávkám v řecké Olympii mohl opustit staleté nánosy bahna a prachu i jeho Hermes s Dionýsem. Bylo to v roce 1877. Svět milovníků umění obdržel vzácný dar.

O Práxitelovi víme, že se narodil v rodině, kde se sochařská dláta dědila z pokolení na pokolení. Sochařem byl jeho děd, byl jím i táta. A jednou se jím stane i jeho syn. Nejméně čtyři generace tu vytvářely křehkou jemnou krásu z kamene a bronzu. A ne špatně. Múza, která kdysi snad náhodou vtančila do domu, v něm našla zalíbení a bude se k němu často vracet.

Práxitelés tedy již od útlého mládí přivyká na klepání kladívek a dláta o kámen, naučil se dýchat prach mramoru. Zvolna jej bude přitahovat rušný frmol v dílně, kam přicházejí investoři z celého Řecka. To bude jeho škola. A když se pak rozhodne pokračovat v rodinné tradici, nebude nikoho, kdo by mu v tom chtěl zabránit. Proč také? Jeho dědeček, Práxitelés starší, se prý jako dobrý kovolijec podílel na dokončování Feidiovy Atény Promachos. Jeho vlastní samostatná díla se nezachovala, ale ve své době patřil k oblíbeným sochařům a i římští kopírovači originálů si jeho zmizelé masterpísy rádi brali za svou předlohu. Práxitelés starší byl i učitelem svého syna Késífodota.

Késífodotos, druhý z dynastie, také nepřekročil meze mezi velkým talentem a géniem, ale i on měl v Aténách vynikající pověst. Jeho sochu Eirené s malým Plútem, jejíž římská kopie je dnes k vidění v mnichovské Glyptotéce a menší, helenistická, na Krétě, zdobila aténské náměstí s tržištěm. Bylo to víc než symbolické. Eirené, dceruška boha Dia a Themidy, jedné z Hór, byla ochránkyní pořádku a míru v přírodě i společnosti. A Plúto, kterého se ujala, představoval pro Řeky boha bohatství. Obojího, míru i blahobytu, mělo město víc než zapotřebí a jedno podmiňovalo druhé.

A právě v tomto Késífodotově sousoší se již začíná projevovat blížící se posun uměleckého pojetí výtvarných děl; Eirené je řemeslně dokonalá znázorněná bytost, jako sochy Feidiova období, a přece je již odlišná. Tatam je vznešená netečnost, kterou opředli sochaři bohy v minulosti. Eirené je víc ženou než bohyní, s láskou hledí na dítě ve svém náručí. Nakročená noha dává celému jejímu postoji dramatičnost a vzruch. Umění se začíná blížit k životu svých autorů. Polidšťuje se.

NĚKOMU TRNÍ, NĚKOMU TA VŮNĚ S RŮŽÍ VOLNĚ NAKLÁDÁ A VRNÍ;  RŮŽE SMYSLNĚ VONÍ

Zakázek na monumentální sochy hlavních bohů řeckého Olympu bude postupně ubývat. Začne však přibývat těch, kteří jsou lidem bližší pro své vlastnosti či poslání. Zatím stáli ve stínu, nyní se postaví až na piedestal na výsluní. Dionýsos, Afrodita… kolik se jich rozletí do řeckých měst ze sochařských manufaktur. Bronzoví a kamenní Olympané budou dál sledovat s mračným pohledem lidské hemžení u svých polo-bosých nohou. Kde je však stará dávná úcta? Kde je posvátný obdiv a bázeň?

V Řecku se stále více začínají šířit cizí náboženské kulty, proudí sem volně z Malé Asie, z Egypta, z Thrákie. Mystéria, tajné obřady, které jsou s nimi spojené, slibují zasvěcencům rozděleným do několika stupňů očistu, nový život, dokonce i vzkříšení. Tajemno, kterým jsou opředeny, jim otevírá cestu k dalším dychtivým posluchačům. Mystéria spojená s kultem Orfeovým, Kybeliným, Ísidiným… kolik jich tam vlastně bylo? Byla známá a přitažlivá. A přece o nich víme bezvýznamné minimum. Opředly je zákazy tabu šílenství a tajemství, hrozící tresty. I básník aischylos se dostal do potíží, když o eleusínských mystériích prozradil víc, než musel.

Práxitelés by nesměl být umělcem, aby mohl zůstat k vlivu těchto nových podob náboženství zcela hluchý a slepý. Podle všeho patřil k řadě zasvěcenců a nový životní názor se zrcadlil i v jeho tvorbě. Jeho sochy nebudou nabity vnitřními rozpory, nezachytí své hrdiny ve vypjatých chvílích jejich života. Většina jeho známých děl představuje postavy zasněné, ponořené do svých ultra-lehkých myšlenek, do svého vlastního života, který je jen jejich. A vůbec nedokáže modelovat sebejisté, pevné a heroické postavy reků, tak charakteristické pro období, které se odehrálo před ním. Jeho modely jsou ztvárněny ve chvílích odpočinku, kdy se celé tělo uvolní, boky vysunou a prohnou tak, že skulptura potřebuje pro vyrovnání těžiště pevnou oporu. To dovede Práxitela k důmyslným kompozicím, kterážto sousoším i jednotlivým sochám poskytnou zázemí, stanou se z nich malá architektonická díla, kamenné epizody uzavřeného příběhu umění na počest…

Mladý Práxitelés vyrůstal v uměleckém prostředí, ale měl možnost i vidět druhou stránku práce svých předků. Přihlížel jejich handrkování s kupci, všímal si rozdílů v chápání krásy a vkusu zákazníků. A tříbil ten svůj.

Nevíme, kdy se prvně sám chopil dláta, nevíme, kdy převzal rodinnou dílnu a její klientelu. Nevíme ani, co bylo jeho prvním dílem. Jisté je však, že od okamžiku, kdy vstoupil na pole umění, věhlas dílny neutrpěl, naopak, začal kynout a prosperovat. Práxitelés se stal vyhledávaným umělcem a uznávaným mistrem. Měl co nabídnout. Ale nebyl sám.

V Aténách, stejně jako v mnoha dalších centrech žití Hellady, bylo podobných dílniček jako byla ta jeho, několik. A mistři, kteří v nich pracovali, byli ochotni zhotovit libovolnou zakázku. S erudicí i bez ní. Jejich největší klientelou byli zámožní soukromníci, kteří toužili postavit svým předkům důstojný, a pokud to kapsa dovolovala, také pompézní památník. Tato touha proslavit se i po smrti nebyla, jak známo, cizí ani panovníkům. Největší takovou zakázkou Řecka byla hrobka Maussola, satrapy v Kárii. Začal si svou hrobku budovat ještě za svého žití. Když ulehl k věčnému spánku, ujala se jejího dokončení Maussolova choť a vdova Artemísia. A hotové Mausoleum v Halikarnassu pak bylo považováno za jeden ze sedmi divů světa… Však se také na jeho výrobě podíleli nejlepší sochaři a stavitelé, přilákáni velikou příležitostí a cinkáním Maussolových a Artemísiných plátů zlata. Zejména umělci z Atén byli v Halikarnassu vítáni. Stavba zabrala velké množství času a vystřídalo se jich tu několik zvučných jmen. Nejdříve se do Kárie vydal Skopás, Práxitelův současník a asi i konkurent, později tam proudili i Práxitelovi žáci. A co mistr? Netoužil po daleké zemi a hrobce, která má zajistit nesmrtelnou slávu jednoho vladaře. Má přece svou zavedenou dílnu, zákazníky, dostatek práce, která jej těší a inspiruje k tomu, stát se lepší. Skopás je na tom docela jinak. Jeho sochy jsou prodchnuty vnitřním napětím. Vášněmi a cherry city. Neklidem do ruda viděti. I jejich tvůrce byl asi podobného ražení. V Aténách je stále ještě cizincem, pochází z ostrova Paru. Jeho otec, také sochař, mu však neodkázal zavedenou dílnu a zajištěné postavení. Musel se zpočátku hodně ohánět, aby se tu prosadil. A sláva získaná v dalekém Halikarnassu mu tedy jen prospěje. Nemá co ztratit, když odejde. Může jen získat.

KTERÁ Z NICH JE NEJKRÁSNĚJŠÍ?

Tak se prý často tázali Práxitela jeho přátelé, zákazníci, chtěla to vědět i jeho krásná přítelkyně s dobrou pověstí Frýna. A každý k tomu měl svůj osobní důvod… Dá se na takovou otázku vůbec odpovědět? Řešení hledala antika a přece je dodnes velkou neznámou. Odpověď neznáme ani my. Jak také jinak? Vždyť dnes známé Práxitelovy sochy jsou jen pořízenými kopiemi. Krásnými, urozenými, přesnými, dokonalými, ale někdy také volnými či nedbalými. Kopiemi. Replikami. Kde končí mistr a začíná zručný římský řemeslník? Jen Hermes je originál. Jen ten jediný. Stačí k vynesení jakéhokoliv soudu?

Jak však odpovídal na podobné dotěrné dotazy sám Práxitelés? Vyhýbavě. Nejlepší jsou prý ty sochy, kterých se dotkl štětcem a barvami Nikiás…

Malované sochy! Afrodity a Héry s rudými vlasy a rty, Zeus s modrým vousem jako kiraso, koně s rudou hřívou, bohové a bohyně s nalíčenými tvářemi, podmalovanýma očkama… S jakým překvapením by si ale prohlíželi současníci největší slávy antického sochařství díla, která dnes vystavujeme k ilustraci jejich doby ve světových muzeích my smrtelníci? Díla, která se pro nás stala měřítkem antické krásy a dokonalosti? S jakým zděšením by hleděli na dlouhé zástupy bílých, našedlých a nažloutlých mramorů? Vždyť jejich svět výtvarného umění byl tak barevný, že by nám z něj přecházel zrak, painted world with Dorothea Breik. A nebyl to jen ústupek snaze po maximálním realismu, i když ani ten se nedá podceňovat. Malované sochy byly odrazem jejich pojetí krásy, odpovídaly i výrazové barevnosti celé řecké architektury.

Práxitelés považoval tedy právem polychromii za nedílnou součást svého díla. A my bychom měli dnes řecké mistry palety politovat. Jejich umění, které bylo ceněno víc než vlastní sochařská práce, námaha, čas, až na malé výjimky, bez lítosti ohlodal do ruin. Tak málo z umění zbylo.

Jméno Atéňana Práxitela má zvuk. A spojí-li se s Nikiásem, je zárukou vysoké kvality. Kupcům to vyhovuje. Stačí to i přátelům. Jen Frýna není stále s něčím spokojená. Frýna. Hétera. Co pro něj znamenala? Lásku? Inspiraci? Pochopení? Klídek? Práxitelés byl jistě ženatý, o jeho manželství víme jen to, že z něj dohlížel jen občas na syna. Manželka pečovala o děti a dům, tak jak to bylo v Řecku ostatně pravidlem. Pochopení, obdiv i vzrůšo poskytovala umělci jeho incognito darkside milenka.

Frýna je vtipná, pohotová, zajímavá. A krásná. A touží mít jeho nejkrásnější sochu pro sebe. Je obklopena atmosférou tajemna, pro obdiv k tajným kultům byla dokonce veřejně souzena. Slavný hyper tlučhuba konferenciér Hypereidés, který se ujal její obhajoby, že to takhle nemyslela, ji z prekérní situace dostal sice svérázně rázně, zato však s jistotou znalce síly ze slova. Na konci své obhajovací řeči obnažil před soudci její ňadérka, aby je přiměl k osvobozujícímu výroku s poukazem na to, že je služka Afroditina…

Frýna  a Afrodita! Ale nakonec, proč ne?! Krásná bohyně a žádoucí žena. Sice trochu vypočítavá mrcha, ale tolik půvabů na jednom těle. Vždyť i bohyně, stejně jako ženy, někdy zneužívaly svých půvabů ve prospěch zápletek! A muži jim ochotně odpouštěli drobné hříchy a nepatrné slabosti. Proč by Frýna nemohla být koneckonců Afroditou? A Afrodita naopak Frýnou? Jen na chvíli. Sochařům k vytváření ženských postav a kompozic zatím pózovala jenom nějaká mládež. Ale copak může mít bohyně lásky odlišná ramena a lýtka?

Práxitelés uhání již mnoho let v každé chvíli do Frýnina intimního krcálku. Celé desetiletí prý trval jejich vztah. A daroval jí údajně i sochy, kterých si nad jiné považoval. Velkomyslně nevnímal, že se je z něj pokoušela vydundat nejdříve lstivě. Dal jí je rád na památku, proč by ne. Érota i Fauna. Měla z nich jaksepatří veselí a on se mohl radovat s ní. Érota pak vlastnilo Frýnino rodné město Thespie. A Fauna? Kdo ví, kterou Práxitelovu sochu můžeme považovat za Fauna! Zdobil Atény na cestě trojnožek do té doby, dokud po něm žádostivě nešáhl Nero a neodvezl si jej do Říma, znáte to, jaký z Nera byl nerváček i kruťas. Jak ale Faunus vypadal? Z několika římských replik známe podobnou nazvanou odpočívající Satyr. Je tohle snad Faunus?

„Má podobu mladého muže, opřeného v nedbalém postoji o kmen stromu. Všechno na té soše přispívá k vyvolání dojmu smyslové odevzdanosti. Jak jsme daleko od Pólykleitova Doryfora, který platil v předcházejícím staletí za dokonalý vzorec lidského půvabu. Tvary Práxitelova Satyra jsou zaoblené, na pažích a nohou nelze pozorovat jediný vystouplý sval. V podání těla a postoje – právě tak provokativního jako koketního s přírodními vědami – je cosi lehce zženštilého… Nejzajímavější partií si troufáme označit hlavu, pod lidskými liniemi očí a úst odhaluje subtilní animální výraz. Kozlí ušiska jsou přikryta bohatou hřívou vlasů, ale zastřený pohled prozrazuje pravou povahu modelu, u něhož zřejmě zápolí instinkt s inteligencí, ale ani jeden se moc nechytá. Dovedeme si představit, jak by se takový tvor i netvor pohyboval, kdyby se dal do tempa. Lehký a štíhlý by se ubíral kupředu skoky.“ Tolik José Pijoan v Dějinách umění, vydaných u nás Odeonem. Co k tomu dál dodat?

Práxitelés dosáhl slávy, která pokryla celé Řecko. Z dalekých měst k němu míří kupci. Řecký sochař má dost napilno, když chce splnit termíny zakázek včas. A musí mít hlavně co nabízet. Udává se, že Lýssipos, který žil o něco později než náš znalec sochařiny, vytvořil za svůj život neuvěřitelných 1500 soch a sousoší. Kolika sochám dal tvar Práxitelés?

AFRODITA

Kupci cinkají zlaťáky. Hledají Afroditu. Bohyni lásky. Vzdálený Kós, město na maloasijském pobřeží, kde Práxitelés nikdy nebyl a kam se ani nepodívá, si přeje mít mistrovu sochu. Přeje? Inu tak má ji mít. Kójští si za svou důvěru mohou dokonce vybrat z více variant. Mohou mít svou bohyni zahalenou do úboru, ale také docela odhalenou v půvabu. Tak, jak vstupuje do koupele. Kterou si odvezou nakonec do svého domova?

Kójští z celé té nádhery váhají. Nahá vnadná bohyně? Afroditu zatím žádný sochař z kamene nevykouzlil a nesvlékl! Mnohokrát již dostala průhledné roucho, ale nikdo se jí je zatím neodvažoval odnít. Až Práxitelés. Veliký mistr sochařiny. Těžce se rozhodují. A nakonec si vyberou Afroditu v tradičním pojetí.

Probendili svou šanci. Obnažené bohyni, Frýně, která jí propůjčila své tělo a snad i kukuč, se příště bude říkat jen Afrodita Knídská. To Knídští, blízcí sousedé Kójských, ji naložili na svou loď, v jejich městě bude propříště přijímat hold milovníků krásy i ctitelů bohyně lásky. Práxitelés jim usnadnil volbu. Nabídl jim jenom ji.

Byla perfektně pohledná. Tak pohledná, že se našel mladík, který ji za nocí docházel objímat. A plakal, když mu to zatrhli.

Obdivoval se jí i Plinius a považoval ji za nejkrásnější sochu nejen Práxitelovu, ale na celém světě…

Knídští zkrátka neprohloupili. Proslavila jejich město víc než cokoliv jiného. Kolikrát odmítli výhodné nabídky, které dostávali z jiných měst. Níkodémés, král bíthýnský (asi kolem roku 280–255 před Kristem) byl ochotný výměnou za Afroditu zatáhnout veškeré dluhy Knídu. Byl by za ni vydal většinu pokladů své země. Ale nebyla na prodej. A přece si ji Knídští neuchránili. Ve starověku byla socha odvezena do Cařihradu k Turkům, kde ji měl ve své sbírce milovník antického umění Lausos. A pak zmizela do nenávratna…

Práxitelés vytvořil ještě řadu soch a sousoší. Kam se všechny poděly? Nevíme. Jen z některých nám zůstaly kopie. Bělostné kopie zářivě barevných soch. A z jiných ani to. Ke konci života předal svou dílnu synovi, který stejně jako on dostal jméno po svém dědovi. Jmenoval se Késífodotos. Kdy to bylo? Nevíme.

Jeho syn, jeho žáci i mnoho dalších vykročilo po cestě hledání tvarů dokonalosti, hledání tvárné krásy. Své krásy. Aniž by tím snižovali krásu a dokonalost děl jiných. Půvab nejkrásnější sochy světa. Afrodity Knídské. Jestliže k ní stála modelem Frýna, mohla by být spokojená. Konečně dostala odpověď na svou otázku. Byla-li to Frýna. Pak ano…

DEMOKRITOS Z ABDÉR

☼      asi  460 před Kristem       ۞   snad doufejme 370   před Kristem

Jakoby mávnutím kouzelného proutku vše utichlo, i ta blbá a prostoduchá prapradávná bytost a představitelka demence a trosky. Před chvílí ještě klokotající městské tržiště se zahalilo do mlčenlivého oparu. Všichni čekali, co se bude dít. What is goin´ on? Dokonce i prodejci ryb, obvykle nejhlučnější a nejrozvernější součást show tržiště přestali s decibely na rtech vychvalovat své úlovky, ztichla i skupinka mladíků sedících na schodech s plnými vaky vína. Pohled všech byl obrácen do jedné z postranních uliček, odkud se pozvolna vynořoval asi padesátičlenný průvod lidí ve slavnostním oděvu. Také oni kráčeli bez jediného slova a zdálo se, jako by našlapovali po špičkách. Z tváří jim čišela odhodlanost dodávající jejich výrazům vážnosti. Průvod vedl do hněda osmahlý, mírně zavalitý pan Vajíčko (povídám, nebyl to Bílek od nás) s kozí bradkou. Z jeho chůze, každého pohybu vyzařovala značná duševní síla sebevědomého, vzdělaného a světaznalého šikuly. A tím Demokritos z Abdér dozajista byl.

Průvod se zastavil před mohutnou bránou městského soudu. Dveře se se skřípotem otevřely a vpustily zástup dovnitř. Mysl všech venku zůstávala ale i nadále upnuta na dění v soudničkách. Všichni cítili, že se tam rozhoduje i o nich, o míře jejich svobod nebo faulovaného otroctví. Protože co jiného by potom byla demokracie, když ne snaha o vybřednutí z potupného diktátorství želez, peněz nebo zvůle lidských bytostí zbytečně přísně bytelných. Potvrdí se zde znovu její neotřesitelnost? Vždyť muž, který teď bude souzen, věhlasný filozof Demokritos, kdysi vážený občan zdejšího města, tam stojí i za ně. Demokritos, který získal sympatie prostého lidu svými vtipnými, IRONICKÝMI výpady proti nebezpečí v tuposti městských pracháčů, ač by sám mezi ně mohl patřit. Nezměnilo ho těch deset let strávených na cestách po cizích končinách? Deset let, které ho stály takřka celé jmění, dědictví jeho přičinlivého táty? A na to je už zákon zaručující nedotknutelnost zděděného majetku. Demokritos ho prý pohanil tím, že utratil tisíce, desetitisíce na svých pochybných cestách. Teď se dobrovolně vrátil, aby se před soudem zodpovídal. Hrozí mu trest potupný pro každého řádného občana. Zákaz být pohřben s poctami ve vlastní zemi velkých předků.

Páté století je právem nazýváno zlatým věkem antiky. Člověk, do té doby hříčka přírodních sil, vůči nimž si připadá absolutně bezbranný a nicotný jako komár s K.O. na začátku čáry máry, se začíná postupně emancipovat nebo otrkávat a poprvé v dějinách si také uvědomuje i možnosti vlastní osobnosti. Učí se spoléhat sám na sebe, na vlastní přidělený rozum, jakožto bohatství po předcích.

Vývoj v Řecku, kterému se v té době daří dosáhnout značného ekonomického, ale i politického pokroku, přímo kontrastuje se strnulým, stovky let neobdělávaným třídním rozdělením kast u mocných orientálních říší na východě. Smyslem všeho dění není absolutisticky panující vládce, ztělesnění „boha na zemi“, nýbrž stále více samostatný občan řecké polis. A s touto převratnou skutečností se musejí Řekové (rekové) vyrovnat i náležitě vnitřně a pak vně duševně. Právě k tomu jim slouží filozofie jako věda shrnující znalosti všech vědních oborů sakumprásk. Jejím hlavním účelem je odpovědět na základní otázky o vzniku a smyslu lidské existence, nápověda mi radí prozkoumat si Bomb The Bass a jejich základní pojmy v opusu Winter in July (až v 1991 po Kristu), stanovit obecně platné normy lidského chování. Při vysilujícím a často marném hledání se přitom stále častěji dostává do rozporu s ustálenými náboženskými a jinými pošahanými předsudky, které mají také v poměrně „osvíceném“ a benevolentním Řecku své pevné kořeny, bohužel. Prvním vážným příznakem těchto rozporů bylo vyhnání z Atén slavného filozofa Anaxagora, tehdy jinými považovaného víc za magora, a to i přes přímluvy neméně slavného státníka Perikla.

Žalobce dokončil svou řeč nebo křeč. Demokritos seděl celou tu dobu takřka nepohnutě na místě určeném obžalovaným, jen občas si pročísl rukou svou hustou bradku. Na pohled byl klidný, možná až příliš klidný vzhledem k obvinění, které proti němu bylo vzneseno, a trestu, jenž mu hrozí jako Damoklův mečík. Na jeho rtech se dokonce chvílemi objevoval lehký, sebevědomý úsměv, jenž by mu mohl Vít Bárta u soudu navždy závidět. Demokritos si byl totiž vnitřně jist morální převahou nad fraškou, které se musí chtě nechtě účastnit jen proto, aby mohl ve městě nadále žít a pracovat. Byl si ale také vědom toho, že díky svému troufalému chování má nepřátel opravdu na každém rohu nespočet. Konečně mu bylo uděleno slovo. Klidně vstal, opřel se o desku před sebou a očima přejel publikum v sále. Sešli se zde opravdu všichni. Praví, poctiví přátelé z fanklubu, kteří se k němu ihned hlásili i přes oněch deset let odloučení, ale i zarputilí nepřátelé jako ti vystřižení postižení z mateřských jesliček. Mnozí z těch retardovaných se cítili Demokritem v minulosti několikrát smrtelně uraženi a jejich špatný vtip jim nedovolil se ani trochu povznést nad realitu. Všeobecně se očekávalo, že jejich naprostá početní převaha v sále může ovlivnit konečný výsledek soudního tribunálu.

„Byla proti mně vznesena vážná obvinění. A já, i když se zákonem, proti kterému jsem se údajně tolik zpronevěřil, z duše nesouhlasím a pokládám ho za OSTUDNÝ, zde stojím, abych se ZODPOVÍDAL. Viníte mne z chyb, chcete za ně trestat. Jenže kdo je člověku více soudcem než jeho vlastní svědomí, než on sám. Nikoli ze strachu před trestem, nýbrž ze strachu před sebou samým se má člověk zdržovat chyb, opakuji pro NATVRDLOUNY, zdržovat svých chyb. To, že jsem na svých cestách za poznáním tu a támhle utratil majetek zděděný po otci, považujete už jaksi za nemravné a pobuřující gesto. Mravným ale dělá naše jednání jedině vědomí vnitřní povinnosti a svobodné rozhodnutí. A já se rozhodnul svobodně, i když jsem si byl vědom, že až se vrátím, budu se muset ze svého rozhodnutí zodpovídat. Dále jsem byl vyzván, abych se za své jednání styděl. Jsem pyšný na to, že jsem nikdy neučinil nic proti sobě, proti své vůli. A neučiním. Nesluší se o nic víc stydět se lidí než sebe samotného a o nic víc konat zlé, nedozví-li se o tom nikdo, než dozví-li se o tom všichni. Je třeba stydět se sebe samotného a každý vážený člověk má mít na duši napsáno, že nesmí dělat nic nepřístojného. Věřím pevně ve výchovu ducha, které se mi bohatou měrou dostalo. To je moje jistota, že jsem nepochybil. Nevěřím na sto let staré zákony, které občana ochuzují a svazují, protože lidské vědění od té doby postoupilo dalekosáhle vpřed.“

Demokritova obratně volená, avšak smělá slova vyvolala v sále šum. Jeho odpůrci i přátelé pochopili, že jde o víc než pouhou obhajobu.

„Prošel jsem ze všech lidí nejvíc zemí, zkoumal největší věci, uviděl nejvíc krajů a vyslechl nejvíc učených kapacit osobností. A napsal mnoho desítek závěrů ve spisech pojednávajících o matematice (kolik je u nás 1+1), hudbě, zeměpisu, lékařství. Za všechny vědomosti vtisknuté do stránek mých spisů vděčím putování po krajích, které tady nikdo nezná, protože všichni tvrdí, že tam žijí nějací neotesaní barbaři, barbárci a proč ne taky kousaví cartoon bubáci. A co bychom tam pak my rekové Řekové pohledávali? Knihy, které leží před vámi, mi přinesly osobní užitek pramalý. Vás, občany města, by ale měly a také mohly mnohé naučit, jak sami sebe zlepšit. Dovíte se z nich, jak se jinde obdělává půda, jak se léčí, ale třeba i maluje. Protože mysliti si, že jsme neomylní polobohové a nejlepší božstva na zemské půdě, je hloupé a omezené. Právě proto mi nebylo líto vynaložených peněz a pokládal bych se za špatného člověka, kdybych myslil a činil jinak. Suďte mne, ale dříve než VYNESETE ROZSUDEK, přečtěte si alespoň nezávisle část z toho, pro co jste mne sem povolali. Pokud i potom zůstanete neoblomní, přijímám váš rozsudek, co mi jiného zbývá.“

Byla to troufalá a nebojácná slova. Soudci si prý na nátlak občanů opravdu přelouskali v zubech Demokritovy nezapomenutelné spisy a veřejně, přede všemi, zprostili filozofa viny. Město mu dokonce přidělilo grant ze společné kasy, aby mohl ve svých výzkumech a cestách pokračovat. Byl to velký úspěch tahouna na branku, který nasázel gólů jako Straka vedle Jágra, tudíž pravé vítězství rozumu nad retardovaným barbarem, nebo co to do přírody beztrestně vyrostlo. Vítězství rozumu, na který Demokritos vždy velmi rád sázel.

Nelze hovořit o Demokritovi, aniž bychom nevzpomněli dalšího významného řeckého filozofa Leukippa. O něm toho zrovna dost nevíme, snad jen to, že byl stejně jako Demokritos zapřisáhlým stoupencem atomismu. Je dokonce pravděpodobné, že základní atomistické zásady formuloval právě on. Antické prameny tečou a bublají většinou výklad o Leukippovi a Demokritovi v souvislosti, takže je obtížné stanovit poměr jejich zásluh. Nepochybně základní myšlenky pocházejí od Leukippa, který byl přibližně o třicet let starší, avšak Demokritos teorii pečlivě prokonfrontoval až doformuloval a vytvořil tak první ucelený materialistický systém v dějinách filozofie vůbec. Jeho teorie představuje poměrně zdařilý pokus vyřešit problémy bytí a změny, dělitelnosti a nedělitelnosti, zformulované už předchozí, elejskou filozofickou oldschool legendou. Demokritos při tvorbě svého materialistického systému viděl stále jasně před sebou myšlenku hmotné jednoty světa, což lze označit za nosnou osu všech jeho filozofických úvah.

Bádání antických filozofů se dlouho omezovalo na vyřešení otázky původu světa. Každý přitom označoval za „prahmotu“ něco zcela jiného – Thales vodu, Pythagoras vhodné numero, Hérakleitos oheň a další lišák na přemýšlející pochody tam a naopak, Empedoklés z Akragantu, „objevil“ dokonce prvky čtyři – oheň, vodu, vzduch a zemi. Tyto byly pokládány za věčné a kvalitativně různé. Každému přisuzuje obecné vlastnosti – oheň je horký, vzduch je suchý, voda dosti vlhká a země studená, takové Grónsko nebo Island. Základním hybatelem všech čtyř jsou dva protikladné principy: láska a svár, jablko sváru. Právě ony se třou o sebe a střídají jako v hokeji ve vládě nad světem, který mění svou tvář podle toho, kdo je zrovna na koni. Není bez zajímavosti, že podle této představy léčili i řečtí lékaři. Převažoval-li v lidském těle žár, bylo třeba ho za každou cenu ochladit. A naopak. Takto zasahovala filozofie i do ostatních vědních oborů.

Další z Demokritových předchůdců, filozof Anaxagorás z Klazomen, se nespokojil se čtyřmi elementy nebo živly, nýbrž za základ světa označil nekonečné množství malých, vzájemně se lišících prvků, které jsou stavebními kameny všech věcí na světě.

Demokritos stejně jako ostatní filozofové využil omylů svých předchůdců, poučil se z nich a výsledkem byla filozofie odpovídající ve své době na většinu sporných otázek. Atomismus přinesl originální řešení v podobě nedělitelných a smysly nevnímatelných částic – atomů. Atomy mohou nabývat nejrůznějších tvarů. Jsou kulaté, vejčité, hranaté, robotické, různým způsobem prohnuté. Kromě tvaru se liší polohou, tíží a vzájemným uspořádáním. Také lidská duše je sestavena z atomů, a to z těch nejoblejších a nejpohyblivějších, čilá forma poezie v pohybu ta lidská duše. Svůj původ atomy mívají v „ohnivé látce“. A právě prostřednictvím těchto „ohnivých plápolavých atomů“ poznává duše podstatu světa – atomy a prázdno. Atomy mají podle Demokrita na sobě pidi-háčky, jimiž se mohou zapínat. Spojení atomů nejsou stabilního rázu, nýbrž pouze přechodného. Demokritos se také snaží vyřešit problém pohybu. Dospěl k závěru, že atomy nejsou nikým a ničím řízeny. Jen buď samy sebou, nebo nárazy ostatních atomů. Tím rezolutně odmítl případné úvahy o „božském prvotním to hybateli“. Atomy do sebe neustále vrážejí jako autodromy na pouti, vytváří se víření atomů, během kterého se atomy různě přeskupují, staré shluky se rozpadají a tvoří se nové krásné útvary, jen u Putinových atomů je všechno špatně na sto let dopředu. Tím vznikají a zanikají věci kolem nás. Podobně vysvětluje Demokritos i smrt. Nepokládá ji za něco nepřirozeného, ba právě zrovna naopak. Je logickým vyústěním takzvaného padání atomů, jak sám tento proces nazval pravděpodobně proto, že příhodnější výraz na to nenašel. Správně poukázal na skutečnost, že jde o pohyb nezastavitelný, jdoucí z minulosti do budoucnosti, proces nenávratné změny podle zákona nutnosti. Spočívejte tudíž v pokoji atomově neživí kámoši v paměti: Petře Jedlíku, Láďo Ulči, Jardo Jiránku.

Dalším sporným kamenem, o nějž se v té době přela už několikerá generace filozofů, byly otazníky kolem způsobů lidského vnímání. Jinými slovy – co slouží k plnějšímu, dokonalejšímu vnímání reality kolem: rozum nebo smysly? Demokritos dává přednost rozumu a současně jako první dokazuje, že smyslové vnímání může být za určitých okolností klamné. KLAMNÉ POVÍDÁM, chce to nezatížený rozum mocí emocí. Smyslové vnímání vysvětloval poněkud paradoxně tím, že z povrchu věcí vycházejí jakési jemné obrázky a ty my zachycujeme svými smysly. Iluze. Rozum zde nutně provádí nutnou korekci, ovšem za možnost hodnotit svět je zavázán právě smyslům. Na Demokritově pohledu je cenné především to, že zkoumá rozum a smysly jako vzájemně propojený celek, symbiózu jinu a jangu.

Jen v jednom neměl Demokritos nikdy zcela jasno – ve vztahu k mytologii. Antičtí filozofové se vehementně snažili přizpůsobit představu o božstvu novějším požadavkům a v podstatě tímto způsobem obnovit a upevnit závislost člověka na tomto novém, „zdokonaleném“ božstvu. Dokonce i Sokrates a Platón se pokoušeli o podobné „zjemnění iluze“ náboženství a k zachování objektivity dodejme, že poměrně úspěšně: „klukovsky“ rekreačně „rekovsky“. Což pochopitelně neznamená, že by jejich řešení byla správná a stoprocentní zábava. Relativně vyspělé mravní vědomí společnosti a jeho spor s tradičními mytologickými představami donutily i Demokrita k prapodivným úvahám. V určitém období například tvrdil, že bohové ze sebe vydávají eidóla – obrazy, takže je možno bohy za určitých okolností dokonce i vidět v živých barvách krásné duhy. Jindy zase bohy pokládá za „ve vzduchu létající obrazy bohů“. Co je ale nejdůležitější – pravděpodobně si Demokritos uvědomil přílišnou deduktivnost a nepřesvědčivost těchto představ a v závěru života podle všeho dospěl až do fáze, že existenci bohů rezolutně zamítal. Svědčí o tom mimo jiné i to, že řečník Cicero několikrát Demokritovi ve svých projevech vytýká „zarputilý ateismus“. A tak mohl Demokritos vyřknout svou nesmrtelnou myšlenku, že „věčné hledání příčiny vzniku bohů je marné, neboť bohové jsou pouze v lidech vzniklé iluze vznikající ze strachuplné nevědomosti, tudíž výplod tmářství…“ Jen opravdový znalec dějin antiky ocení, co tato slova znamenala. A nejen v době, kdy byla nebojácně a ještě k tomu dost inovativně vyřčena.

Demokritos byl přesvědčený harcovník za „naučitelnost dobra“. Jeho etické názory se v mnohém shodují s etickým racionalismem Sokrata. „Lidskost spočívá v tom, co je člověku specifické – ve stránce duševní rovnováhy. Ušlechtilost lidí se zakládá na řádné povaze, kdežto tělesnou sílu má i dobytče,“ říká na rovinu Demokritos v jednom z dochovaných zlomků pamfletu. Na rozdíl od idealistických filozofů věří pevně v úlohu včelí nebo včelařské výchovy. Jeho autonomní morálka, morálka vycházející z vnitřního přesvědčení jednotlivce, stojí přímo v opozici proti náboženské pseudomorálce. Podle Demokrita JE ČLOVĚK POVINEN skládat účty jen sám sobě, co si natropíš, to si také holomku vypiješ, takže hořký pohár může přetékat a schytáš to sám na sobě, hovořící zákon karmy je neoblomný. Odmítá přitom strach z trestu či touhu po odměně jako motivaci svého mravního jednání. „Mravným dělá naše jednání pouze vědomí vnitřní povinnosti a svobodné rozhodnutí dobře konat naše jakési dané poslání. K tvoření takovéto vnitřní opory existuje jen jediný prostředek – výchova.“

Z obrovského počtu Demokritových děl z oboru logiky, matematiky, mnoha přírodních věd, etiky, rozpustilé uměnovědy se bohužel žádné nedochovalo až do 21. století, kdy svět straší Putinův chmur ne timur a jeho parta. Svou roli v tom sehrál pravděpodobně fakt, že několik Demokritových následovníků mělo přímo osobní zájem na fyzické likvidaci jeho moudrého a vždy potěšujícího odkazu.

Aristotelův žák Aristoxenes z Tarentu zaznamenal pointu, že sám Platón pokládal Demokritovo učení za největší nebezpečí pro své dílo. Diogenes Lærtios o tom ve svých Životopisech slavných filozofů píše: „Platón chtěl spálit Demokritovy lekce slušného chování, díla, kolik jich mohl schrastit, avšak odvrátili ho od takového hanebného činu pythagorovci Amyklás a Kleiniás ukazujíce na to, že to nic nepomůže, neboť jsou dotyčné nebezpečné knihy již dávno v oběhu mezi čtenáři. A je jasné, že tomu tak bylo, neboť ačkoli Platón vzpomíná všech starých filozofů, nikde nepřipomíná Demokrita, ani tam, kde by mu měl co namítnout. Zřejmě proto, že si uvědomoval, že by tak musel zápasit s nejlepším z filozofů, které tahle planetka samovolně porodila.“ Co víc svědčí o historické síle Demokritova odkazu bez kazu než právě tato poslední věta?

GAIUS   PLINIUS  SECUNDUS   senior

☼      rok 23  po Kristu   COMO                       ۞     25.8.79   STABIÆ

Podle mého jsou šťastni ti, jimž dopřáno buď vykonati něco, co stojí za záznam, nebo napsati něco, co stojí za zhlédnutí. Ale vůbec za nejšťastnější já pokládám ty, jimž bylo dopřáno vykonat něco, co stojí za napsání a zároveň napsat něco, co stojí za čtení.

(Gaius Plinius Secundus mladší)

*

„Můj strýc dlel zrovna v Misenu, kde osobně velel loďstvu. Bylo 24.8.79 asi o jedné odpoledne, když mu zvěstuje má máti, že na obloze vyvstává mrak neobyčejného rozsahu a podoby. Strýc… právě studoval. Zvedne se od stolu a vystoupá na návrší, aby odtud mohl podivuhodný úkaz lépe pozorovat. Vystupoval tam mrak… jehož podobu a tvářnost by nemohl vyjádřit lépe žádný strom než pinie… Chvílemi byl bělavý, chvílemi zase pošmourný a skvrnitý, podle toho, co s sebou zvedal, zda zem či popel…

Pro badatele, jakým byl strýček, byl úkaz tak důležitý, že stál za bližší prozkoumání. Přikáže připravit spěšnou lodici a mně ponechá na vůli, chci-li ho také doprovázet; no to dá rozum, že jsem odpověděl ne, že já bych raději jen studoval… Právě vycházel z domu, když jej dojde urgentní dopis od Rektiny, choti Tasciovy. Poděšena hrozícím nebezpečím (její statek se rozprostíral hned pod Vesuvem, takže nebylo odtud vyváznouti jinak než na fregatách) prosila mého strýce, aby ji z té tísně vysvobodil. Tu strýc hned vymění svůj úmysl, a co nakousl jako vědec, to provede jako opravdový hrdina bez pozlátka ve jméně. Dá připravit velké lodě a vstoupí do jedné, aby poskytl včas pomoc nejen Rektině, nýbrž mnoha nešťastníkům, půvabné pobřeží bylo totiž hojně osídleno…“

Tak popisuje ve svém známém dopisu historikovi Tacitovi odjezd svého strejdy Plinia jeho synovec, Gaius Plinius mladší. V době živelné katastrofy, ke které se tu akorát nečekaně schyluje, mu bylo osmnáct let, jeho strýci padesát šest. Oba se stali bezprostředními svědky tragédie, která popelem a lávou pohřbila na dlouhá staletí kvetoucí města Stabiæ, Pompeje a Herculaneum. Strýc tu živelnou pohromu neměl šanci přežít.

Kdo byl tento odvážlivec? Synovec jej velebí jako známého vědce a Tacitus stojí o to, aby mohl zprávu o jeho úmrtí začlenit do svého díla. Středověk jej uznával jako botanika, znalce rostlin, novověk v něm spatřuje pramen informací o římském a řeckém umění. Římanům imponoval rozsahem znalostí z nejrůznějších oborů lidského snažení, osvícenství mu vyčetlo nepůvodnost. Kdo byl GPS Gaius Plinius Secundus, řečený starší?

Voják, politik, učenec a spisovatel, autor rozsáhlého díla Naturalis historia, se narodil v roce 23 v Novém Comu na severu Itálie. V té době již devět let vládl římskému lidu a impériu pětašedesátiletý cézar Tiberius a bude mu vládnout železnou rukou ještě dalších čtrnáct let. I když jej v posledních letech už tolik zajímat nebude a své byrokratické krysy v Římě bude kontrolovat dopisy z Capri.

Pliniova famílie byla zámožná a podle jeho kariéry lze usuzovat, že patřila k jezdcům. Příslušníky tohoto středního stavu římské společnosti byli svobodní občané se jměním nejméně 400 000 sesterciů, většinou majitelé pozemků. Vnějším znakem jejich stavovské příslušnosti bylo právo nosit zlatý prsten a purpurový pruh na tunice.

Chlapci se dostalo vybrané péče formou prvotřídního vychování a vzdělání, nejdříve v Comu a následně i v Římě. Jeho lektorem byl například Publius Pomponius Secundus, odborník v gramatických větných vazbách a přední znalec řečtiny. Budoucí voják a námořnický admirál se seznámil také s botanikou, studoval filozofii, a zatímco mnoho jeho současníků uctívalo Epikura, on sám dával přednost skromnosti, přísnosti a neodmlouvání.

Vzhledem k jeho společenské kastě nebylo nic zvláštního na tom, že od mladých let zastával různé státní funkce. Jejich vykonávání souviselo se služebními cestami, sice zdlouhavě vedenými, ale relativně i celkem pohodlnými. Jednalo-li se však o vojenské zátahy, musel se každý zdravý a bojovný kus o kus uskrovnit. To když se vydal s vojevůdcem Germanicem v roce 47 proti odbojným Chankům a Frísům. Ve čtyřiadvaceti se však dá leccos ještě skousnout. A nové zkušenosti, které si tu osvojil, byly k nezaplacení. Však je také později dokázal velmi výhodně zúročit. V Germánii se stal svědkem i stavby kanálu Mosela–Rýn.

Jeho služební povinnosti jej postupně přivedly do mnoha koutů roztahaného impéria: Hispánie, Galie, Británie, Malé Asie a krátce i do Afriky. Plnil tu své pověření císařského prokurátora, soudce, postupoval ve vojenských hodnostech.

Život v provinciích plynul pomalejším tempem než v centru říše. Zprávy sem přes veškerou organizaci docházely později a vývoj událostí, které se v centru občas řítily jako lavina, tu stejně nikdo neměl možnost odrazit.

V Římě se bojuje o pozice, tady se žije. V Římě se střídají cézarové, tady se plní jejich neskromná přání. Tibéria nahradil Caligula, po něm Claudius a pak po době relativně poklidné do Augustova křesla usedl Nero, syn Claudiovy třetí manželky Agrippiny. To už bylo našemu muži třicet let.

Neronova vláda se zpočátku vyznačovala mnoha zábavnými klady. Sedmnáctiletý cézar byl ještě stále pod vlivem svého učitele Senecy a velitele tělesné stráže Burra. Řím kypěl do krásy, hodně se stavělo a z krajů do centra proudilo nepřeberné množství bohatství a lukrativních surovin. Ale tato poživačná prosperita bez DPH netrvala dlouho. Na obloze se začaly stahovat černočerné obláčky. Nero upevnil, dalo by se tvrdit tvrdším jazykem, že přiškrtil svou moc a začal se zbavovat všech skutečných i domnělých odpůrců a soupeřů. Jako jeden z prvních zaplatil za jeho nástup na trůn jeho nevlastní brácha Britannicus, syn Claudia, který měl na císařský titul větší nárok než on. Zbavil se i vlastní matky, učitele, osobního strážce. Nikdo si před ním nemohl být jistý, zvláště měl-li nastřádaný početný majetek. Dal se rozvést a oženil se s krásnou Poppæou Sabinou, která měla podle Tacita „všechno, jen ne pořádný charakter.“

Pořádal opulentní a výpravné slavnosti a divadelní představení, na kterých sám vystupoval jako herec, zpěvák nebo vozataj. Jeho vojáci pečlivě dohlíželi na to, aby jej všichni přihlížející na sto procent sledovali a dokázali krutě zatočit s každým, kdo snad nebyl cézarovou produkcí nadšen. Vydal se dokonce na cestu do Řecka a přivezl si odtud, jak jinak, téměř dvě tisícovky věnců za vítězství v nejrůznějších uměleckých disciplínách. Bez skrupulí si také přivlastňoval všechny umělecké předměty, ať už náležely komukoliv jinému. Stačilo, aby se mu zalíbily. Mnoho senátorů si zachránilo holou kůži jen tím, že mu vyhlédnutý suvenýrek s mnoha dalšími dary rychle věnovalo. Aby si mohl rozšířit svůj pověstný palác, dal údajně podnět k velkému požáru Říma, při kterém lehlo popelem deset ze čtrnácti římských okrsků, chápete tu jeho ohavnou chamtivost?

BUKOLICKÝ KLÍDEK VENKOVA A VENKOVANA?

Těžko se tedy divit tomu, že v takových podmínkách se mnoho literátů stáhlo do ústraní, nebylo rozumné ničím vyčnívat, a bylo přímo nerozumné se věnovat historickému bádání. Také Plinius se koukal z Říma co nejdříve vytratit, odcestoval na své statky do severní moudré Itálie, věnoval se jejich spravování a četbě. Začal se zajímat o dění ve volné přírodě, o činnost člověka bestie v ní. A jestliže již dříve hodně četl pasáže za pasáží a všude sebou vozil písaře, který si zajímavé postřehy z knih zaznamenával, stejně tak jako Pliniovy osobní poznámky k přečtenému, nyní trávil bujaré hodiny v knihovně ve společnosti předčitatele a otroka, který úhledným rukopisem zapisoval vše, co jeho pána zajímalo, dojímalo, co mělo něco v sobě.

A ten se zajímal téměř o cokoli. O historii, etnografii, botaniku i výnosné sadařství, zoologii i lékařství, umění i řemesla. Nelitoval času, když se mohl o něčem dozvědět víc a i zdánlivý nepodstatný detail jej často přiměje k drobné noticce v chystaném díle. Zaznamenal by snad Tacitus nebo jiný velký historik, že na germánských hranicích užívali setníci pomocných sborů v římských službách svých domorodých skupin k lovení jednoho druhu divokých hus, jejich pápěří se pak využívalo k plnění podušek pro římské legionáře? Zajímal se i o vývoj společnosti a dospěl někdy k pozoruhodným pointám: „Řekneme-li pravdu, byl to systém velkých statků, který zruinoval Itálii a nyní ruinuje i nebohé provincie…“

Sbírá také nejrůznější zajímavosti, neuvěřitelné drby o zvířatech, rostlinách i lidech, jaké se až o mnoho století později začaly začleňovat do pasáží nejrůznějších knih kuriozit a rekordů.

Prožil tak šťastně a bez újmy na nervech celých čtrnáct let Neronovy krutovlády. Doba zmatků a nejistoty však zdaleka neutichla. K moci se dostávají vojenští cézaři, Galba, kterému dopomohla k císařství vojska v Hispánii a Galii, Otho, prohlášený cézarem vojsky na Dunaji, Aulus Vitellius, dosazený na cézarský trůn vojsky v Germánii. A pak Titus Flavius Vespasianus, prohlášen cézarem vojskem ve východní oblasti říše, kam byl poslán potlačit vzpouru Židů proti Římu. Šedesátiletý výlupek nízkého původu (jak jej charakterizuje Gaius Suetonius v Životopisech římských cézarů) si své křeslo dokázal obhájit déle než jeho předchůdci a dokázal je zajistit i pro své syny. Ale jak málo stačilo, aby se nikdy cézarem nestal. Před dvěma lety mu Nero náhle svěřil velení v Židovské válce po období nemilosti, protože si dovolil usnout při jeho zpěvu. Jiní zaplatili za podobnou troufalost životem.

NÁVRAT ZAPOMENUTÉHO MUŽE

Plinius se vrátil do Říma. Titus Flavius Vespasianus se snaží zavádět v zemi znovu úrodu a pořádek a klid a spokojenost a navrátit jí bývalou prosperitu. Nepůjde to snadno, ale není sám, kdo o něco takového usiluje. Dá se tedy do jeho služeb. Je mu čtyřicet pět let, ve svém římském domě žije se svou ovdovělou sestrou a jejím malým synkem. Příliš si jej ale neužijí. Plinius opět cestuje služebně po říši, patří k Vespasianovým poradcům a kromě toho má své literární zájmy. Od mládí koketoval s literaturou, na jeho kontě bychom našli i díla s razantní vojenskou tematikou, z nich se však zachovaly pouze kusé názvy. O čem všem asi pojednával jeho spis O střelbě z koně, na který navázal Válkami v Germánii, přehledem všech tažení Římanů v Germánii? Ale jeho zájem patřil gramatice a rétorice. Pustil se také do historického díla, které mělo navázat na starší práce a obsáhnout římské dějiny v jednatřiceti poučných knihách. Ani to se však nedochovalo, litujeme zubu času. A vedle toho kupí další a další poznatky z nejrůznějších sfér lidských aktivit, jak se o nich dozvídá z děl klasiků i zapomenutých autorů.

Postupně tak zkompletuje rozsáhlé encyklopedické dílo, katalog toho, co člověk o přírodě zná a čeho dosáhl. Vycházel z mnoha autorů a nestyděl se za to. Udělat jednu knihu z deseti jiných pramenů není práce příliš ceněná a vychvalovaná, v Pliniově případě si však pochválit zaslouží. Středem jeho knihy o přírodě je totiž pan člověk, jeho činnost a jeho potřeby při využívání možností, jež se mu nabízejí. Plinius v ní soustřeďuje roztroušené a nesoustavné informace v jeden celek, kvůli kterému podle svých vlastních slov musel prostudovat 2000 knih, díla 145 autorů římských a 327 přespolních, převážně však středozemských: řeckých. K jeho napsání mu posloužilo více jak dvacet tisíc jednotlivých informací, které si celý život bedlivě schraňoval. Aniž o to usiloval, zanechal tak tímto rozsáhlým dílem informace o životě a duševním universu svých současníků o to hodnotnější, že se receptář prima principů, který mu sloužil jako podklad, z velké části ani neuchoval. Naturalis Historia je tedy svého druhu unikátem, výlučným pramenem poznání znalostí a názorů Římanů o světě, i když transformovaný pohledem svého autora.

Plinius sem zahrnul do 37 knih znalosti a úvahy O VESMÍRU, SLUNCI, ZEMI, PLANETÁCH, O ZEMÍCH, které byly Římanům dobře povědomé i o lidech, kteří v nich žijí, o vývoji lidského poznávání světa a odtud přejde k živočichům, skutečným i mytickým, zastaví se u hmyzu a včelstev, přejde k rostlinám, zemědělství, zahradnictví a sadařství, zastaví se u různých činností, ať už je to výroba oleje, vína, zpracování dřeva nebo lnu. Nezapomene ani na znalost počasí a rozsáhlou část své práce věnuje rostlinám užívaným v lékařství. Dotkne se pověr a magie a zastaví se u medikamentů, získávaných z živočichů. A odtud směřuje k neživé přírodě, k drahým kovům, jejich zpracování a užití, věnuje se sochařství, malířství i slavným komplexům staveb. Zhodnotí užitečné nerosty a zmíní se i o drahých kamenech.

Knihy jsou řazeny zdánlivě chaoticky nepřehledně a někdy z našeho hlediska nahodile nesystematicky, Plinius však sleduje jiný záměr než naše nezáživná učebnice přírodopisu, rozdělená na zoologii, botaniku a mineralogii. Píše-li o zvířatech, zajímá jej, jaký užitek mají pro člověka, a neváhá přidat zajímavé poznámky, které si někde přečetl, stejně tak jej mineralogie inspiruje ke zmínce o gemách a při popisu drahých kovů nevynechá ražbu peněz. Léčivé rostliny jej zavedou k úvahám o zdravotnické hygienické péči, životosprávě i o pověrách, které se k ní biorytmicky vážou. Množství přečtených údajů v něm vyvolává nutnost sdělit ctihodným čtenářům vše, co mu připadá k danému tématu zajímavé a nikde netvrdí, že všechno, co se kde dočetl, je také pravda. V některých případech však považuje za nutné vyloučit voloviny a pozůstatky s nesmysly jednou provždy vyvrátit s celými bludnými kořeny a uvést nosná fakta – jaká ve skutečnosti v reálu převládají. Občas přidá i vlastní zkušenost a poznatek, který považuje v dané chvíli za důležitý faktor: „V prostorách Tullianum, v Tiburtech jsem viděl strom mnohokrát roubovaný, na jedné větvi byly ořechy, na druhé olivy, na jiné hrušky, dále fíky, granátová jablíčka a další plody. Jenže ten strom dlouho nežil. Nemůžeme dosáhnout všeho hokus pokus naroubovaný bambus s přírodou, něco roste jen na určitém místě, něco jen v nehostinné pustině. Nejvhodnější podnoží jest platan, pak dub, ale ten kazí chuť.“ (kniha 17, odstaveček 16)

„V Římě je mnoho veleděl, mnoho z nich však zůstává nepovšimnuto pro množící se povinnosti, přespřílišnou zaměstnanost obyvatelstva. Rozumíte mi? Neboť oddávání se uměleckému požitku je věcí volného času, kratochvíle na tichém nerušeném místě“ (kniha 36).

ENCYKLOPEDISTA ANEB VYKLOP TO JÁCHYME JAKO KOMPILÁTOR?

Plinius byl člověk modernista, nezatížený přílišnými předsudky a ohledy. Patřil k nejučenějším Římanům, a i když jeho dílo nevzniklo na základě vlastního pozorování, podnítilo k němu mnoho jiných. V jeho době dochází k rozsáhlé expanzi do Přední Asie, do Porýní, k Dunaji, do Arménie a nové přírodní zdroje, které tak říše získala, musela také dobře využívat. Musela se to naučit.

Je při tom historickou nevděčnou nespravedlností, že dílo, které po celý středověk sloužilo jako svérázný výbor poznávání od pramene a uchovávání čerstvosti šunky od kosti – co se týče znalostí z botaniky i mnoha dalších oborů, zejména devatenácté století odmítlo jako překonané a tedy vyčpělé. Dokonalejší a pochopitelně přesnější encyklopedie odsunuly Plinia stranou jako nepůvodního autora na okraj zájmu o překlady, pozornost vzbuzovaly již jen pasáže o umění a umělcích. Mohl však sám autor tušit, že jeho práce bude vyvolávat spory i po devatenácti stoletích?

Žil svůj život pečlivého a učesaného úředníka, mezi milovanými písemnostmi, jednou nohou neustále na cestách. Postaral se o dobrou výchovu a materiální zajištění svého osiřelého kloučka synovce, kterého adoptoval a dal mu své jméno GPS. I on si dobude literární věhlas, i jeho dílo bude důležitým nevysychajícím pramenem poznávání římského života. Poslední cézarovo pověření zavedlo Gaiusa Plinia Secunda staršího jako velitele fregat do Neapolského zálivu. Obavy o existenci obyvatel jej přivedly do Stabiæ. Dejme ještě protentokrát slovo jeho synovci: „…Tam ještě nebylo nebezpečí tak velké, ale již patrné… Pomponius se rozhodl odplout, jen co se ztiší nepříznivý „kurva vichr“ a právě s tím vichrem můj strýc k němu šťastně dojel… Aby jeho úzkost zmírnil svou nebojácností, dal se donést do lázní, po koupeli se uloží ke stolu a večeří docela žoviálně, anebo, což je stejně obdivuhodné, na pohled žoviálně.

Zatím na různých místech Vesuvu šlehaly plameny a vysoké ohňové kouře, jejichž oslňující jas se ještě přiostřoval noční tmou. Aby obecnou hororovou situaci zmírnil, strýc ujišťoval, že to asi doutnají osamělé dvorce, které poděšení venkované opustili, aniž by je napadlo jít uhasit oheň v krbech. Potom šel hned na kutě, usnul a opravdu spal. Alespoň jeho těžký dech, hlasitější, poněvadž byl tělnatý, slyšeli lokajové až do předsíně. Zatím však dvůr, kterým se přicházelo k ložnici, vězel tak hluboce v závějích popela a sopečného kamení, že kdyby ještě chvíli v ložnici setrval, nebyl by se odtud dostal. Probudili ho, vyjde z ložnice a odebere se opět k Pomponiovi a k ostatním z družiny, kteří celou noc v slzách probděli. Potom se vespolek radí, co a jak, mají-li zůstat v domě, nebo raději se procházet volným strašným prostranstvím. Budovy se s ohromnými otřesy kymácely jako vyvrácené ze základů… pod širým nebem zase hrozilo padající kamení na všechny živé hlavičky… Porovnávajíce obojí nebezpečí, rozhodli se nakonec zvolit druhou variantu. U mého strýce zvítězil mocnější důvod, u ostatních mocnější strach. Vloží si na hlavu polštáře a přitěsní si je šátky, což je mělo chránit před deštěm kamení.

Všude jinde byl už den, ale tady pořád noc, ze všech nocí nejstrašidelnější. Rozhodli se, že se půjdou na břeh zblízka přesvědčit, zdali moře již dovoluje nasednout do lodí. Bohužel však bylo stále rozdivočelé. Tam se pak strýc jak široký tak dlouhý rozplácl na prostěradlo, které pod ním rozložili, načež několikrát požádal o doušek čerstvé vody. Ale brzy potom plameny a jejich předzvěst, sirný zápach pekelný, zaženou všechny na útěk a také strýce vzbudí. Pomocí dvou sluhů sice vstal, ale ihned se zhroutil, nejspíše mu hustý dýmus zarazil dýchací cesty a uzavřel průdušku, neboť trpěl jejím zúžením a častou dušností…

Když se pak konečně rozednilo, bylo to třetího dne po jeho skonu, nalezli jeho tělo a neuměli mu již nijak asistovat z pakárny ven…“