- A ty si myslíš, že to vím?
- Nevím.
- Já to nevím, ale ty to možná víš.
- A co?
- O čem jsme se bavili.
- Včera?
- Ne, dnes, ráno.
- V kolik hodin?
- Nevím.
Takovým a jinými podobnými způsoby se bavili dva odvěcí přátelé, Pepa a Karel. Jejich životní dráhy začínaly v mateřské škole, odkud se přehouply do školy základní, učilišť, firem,..., firem vystřídali oba hodně, jeden čas soutěžili, kdo jich za období kalendářního roku vystřídá nejvíce. Vyhrál Karel, ale hrozil mu paragraf za hrubé porušení pracovní kázně, protože nafackoval mistrovi. Šéfovi řekl, že je zkurvysyn, situaci přišla urovnat jeho manželka, která s pláčem a dětmi běhala po dvoře, kousela se střídavě do pravé a levé ruky, křičela, že nebudou mít co žrát a chcípnou hlady. Nakonec se šéf rozmyslel, dal jí dvě stě korun na nákup ve vietnamské večerce, ve které je on pronajímatelem a zároveň akcionářem. Karlovi dal výhodný zápočtový list. Z dálky se k němu nesla slova o pomstě...
Pepa dlouho přemýšlel, jak by skóre vyrovnal. Rozhodl se, že zcizí co nejvíce rolí toaletního papíru, když si předtím u řidiče zjistil, že šéf vyhlásil dva měsíce zvýšené péče o zaměstnance.
Když jel s rudlíkem papíru v noci přes dvůr, chytil ho šéf. Pravil, že mu nedá vyhazov ani pokutu, ale bude příští den stát v době oběda omotaný tím papírem. Jenom oči se smí dívat. Sekretářka s Pepovým největším nepřítelem Jardou se ochotně ujali úkolu, ale vítězem se stal Pepa. Všichni mu fandili, vyjadřovali podporu, několikrát dostal tajně přes papír hadičkou rum. Někdo z davu vykřikl: je to Matka Tereza! Mistr musel tvrdými sankcemi pohrozit Jirkovi, který, který se snažil propašovat do zalepených úst řízek na vidličce.
Náhle se otevřela okna šéfovy kanceláře. V nich stál na speciální kancelářské židli, v maskáčích, kšiltovce, kanadách, přes obličej pomalovaný krycími pruhy, s tmavými brýlemi na očích sám šéf a díval se krouživým pohybem dalekohledu do dáli. Ve vteřině vyskočil, udělal kotoul a stál před Pepou. Chvíli si ho zkoumavě prohlížel a poté ztichlým hlasem vyslovil: pospíchám, přesně za patnáct minut mám být v hlubokých lesích, na smluveném místě. S kolegy nás čeká air-softový trénink, věnuji ti však dvě minuty drahocenného času.
Vytáhl zbraň a na Pepu se snesla barevná salva. Někdo z davu vykřikl: je to barevný světec! Spasitel! Všude se ozývaly výkřiky souhlasu. Někdo plakal.
|
