Černobílí
Plápolající věčný oheň
svolává hosty k poslednímu pozdravení. Hloučky tiše stojí a sledují
vzájemně své kanoucí slzy. Vyřčených slov je málo, vzpomínky plné otazníků
převládají nad řečenou komunikací. Dav se zvětšuje, je čas k zahájení.
Postavte se do řad, je správný moment na pokyn k zažehnutému sbohem.
Tiché rozestoupení
truchlícího davu. Nechápající pohledy sledují nadcházející mlžný přelud. Mlčky
vchází skupina černobílých. Nepláčou. Oni vědí. Patří k sobě, patří
k němu. Jako on není, tak jako by i oni byli pro ostatní přítomné přízraky
mrtvých. Nejsou tvůrcem bázně, jsou vysvětlením nevysvětleného, které zůstane
nepochopeným.
Blízkost k sobě,
blízkost ke zlomu, vzájemnost i za hranicí běžného žití. My se neloučíme, byl a
jsi stále náš. Bílý prach ve zlatém provedení. K rakvi položeno pět krát
pět bílých růží se zlatou nití. Poslední z bílých růží předána plačící
matce. Pochopila, přijala … Jen ona ze všech přítomných ví, kým a pro koho je
černobílý zástup. Její slova „Byli jste jeho přáteli, jako byste tedy byli i
mými dětmi.“ ale sundají černé brýle na oči i mlžným zjevením. První
z matek, která nezatratila …
Se sraženou duší
ustupuje skupina černobílých do posledních řad. Mlčky stojící a každý
z nich se zlatou nití omotanou kolem svého života. Pokud ještě měli srdce,
dnes jim zkameněla.
Přátelé
přijímají pouto pátého přikázání …
Společenstvo bílé tmy …
|