LORENZO GHIBERTI

☼      kolem 1378   FIRENZE                       ۞      1.12.1455    FIRENZE

„Ghiberti je skutečně mistrem jediného díla, jak se to občas stane u umělců, jejichž rozsáhlá tvorba je pouhým opakováním jediné, dávno mrtvé inspirace, after beyond…“   (José Pijoan)

*

Michelangelo, když chvíli postál před dveřmi florentského kostela, prý uznale pravil: „Jsou tak krásné, že by se náramně vědomky nezávadně i nezávodně šikly do ráje.“

Rajské dveře. Tak pojmenoval dílo jednoho z největších toskánských sochařů 15. století, tak označil práci, která předčila i reliéfy se zdobností antického Řecka. Která nenašla dodnes srovnatelný protějšek. Která učinila jméno Lorenzo di Cione Ghiberti jednou provždy pojmem.

Otec se jmenoval Cione di Bonaccorso, otčím pak Bartoluccio Ghiberti. Nevlastní otec, uznávaný florentský zlatník poblíž mostu, především však první učitel malého Lorenza. Snad proto ona pevná vazba, snad proto ono „zavádějící“ jméno.

Teprve od roku 1444, kdy se musel hájit proti obvinění, že je nemanželským výsledkem svého otčíma, se podepisoval Lorenzo di Cione di ser Bonaccorso. Marně. „Ikonická značka“ změnou podpisu nepřijde nazmar…

Velmi záhy se ukázalo, že v rodině Ghibertiů zraje nevšední talent. Výborný zlatník, nadaný sochař, snad i obstojný malíř. Ne, ještě nemohl tušit, jak vysoko míří jeho hvězda, když v prvním roce nového století na krátký čas opustil rodné město. Ještě stále měl svou velkou příležitost před sebou.

*

Florencie roku 1400… Městem řádí likvidační mor, zoufalou situaci umocňuje povstání Albertiů, Mediceů, Strozziů a Rizziů proti vládnoucí straně vedené Albizziovými. Důvody k odjezdu patrně dost přesvědčivé. Lorenzo odchází do Pesara, kde (praví některé prameny) s úspěchem maluje ve službách tamního vládce. Tam jej také po roce zastihuje senzační zvěst: Nejenže je zastaven mor a utichly i nepokoje, nýbrž…

Proslulé florentské baptisterium, tyčící se ve své mramorově bělostné vznešenosti uprostřed náměstí před hlavním průčelím dómu Santa Maria del Fiore, má troje dveře. Jižní odlil z bronzu už v letech 1330 až 1338 Andrea Pisano, na druhé právě vypsal soutěž jeden ze čtyř nejbohatších a nejmocnějších florentských cechů, Arte dei Mercatanti. Promarnit takovou příležitost? Tak to nikdy!

Lorenzo se vrací domů.

Ze zástupu uchazečů vybírají konzulové cechu sedmero nejlepších. Je tu Simone da Colle di Val d´Elsa, Niccolò d´Arezzo i Jacopo della Quercia, ten osamělý umělec ze Sieny; je tu Francesco di Valdambrino i Niccolò di Piero Lamberti, jsou tu však především Filippo Brunelleschi, jenž se má zanedlouho stát architektem slavné kopule florentského dómu a – Lorenzo Ghiberti.

Všem je stanovena gáže, všichni dostali stejně zapeklitý úkol. Do roka vyhotovit z bronzu výjev stejné velikosti, jako jsou výplně na prvních Pisanových dveřích. Téma: Abrahám obětující svého syna Izáka. Pak se teprve uvidí…

Lorenzo se pouští do práce. Oporou i rádcem je mu pravděpodobně otčím, průběžnou „kritikou“ pak ctihodní občané města. Pod rukama mladého sochaře vzniká velmi velký příslib. Dobrá kresba, výtečná kompozice, skvělé vypracování. Jen v jediné dílně se může zrodit vážná konkurence. V dílně Brunelleschiho, evidentně mazaného lišáka.

Prvně – jistě ne naposledy – se ocitají dva čelní představitelé nového florentského umění v rolích soupeřů o čas. A ještě dnes (oba bronzové reliéfy je možno vidět v Museo del Bargello) lze snadno posoudit, jak těsné je vítězství toho lepšího.

Čtyřiatřicet porotců přijímá ortel: práce bude zadaná Ghibertimu. Smlouva nese datum 23. listopadu 1403. Jako spoluautor je v ní zmíněn Bartoluccio, mezi pomocníky figurují Donato di Niccolò di Betto Bardi, zvaný Donatello, a Paolo di Dono, zvaný Uccello.

Když je však s Ghibertim po čtyřech letech uzavřena smlouva nová, týká se jen a pouze jeho. Dostal důvěru, a má patřičnou vůli nezklamat ji.

*

„A tak tedy Lorenzo započal s prací na dveřích proti stavební huti kostela San Giovanni tím,“ vypravuje v polovině šestnáctého století Giorgio Vasari, „že nejdřív udělal pro každé křídlo velký dřevěný rám odpovídajících rozměrů a na něm orámování polí jednotlivých výjevů, vyzdobené kolem dokola vlysy a v rozích hlavami.

Jakmile tuto formu s veškerou péčí dokončil a usušil, postavil si v dílně, kterou koupil naproti kostelu Santa Maria Nuova, kde je teď špitál Tkalců a kde se dřív říkávalo Na mlatě, neobyčejně rozměrnou pec, na kterou se ještě pamatuji, a pak zmíněný rám odlil z kovu; osud tomu však chtěl, že se odlitek nepovedl, jenže Lorenzo netratil odvahu ani rozvahu, a když zjistil, že se stala chyba, udělal rychle novou formu, aniž co kdo věděl, a pak rám odlil podruhé, a velice dobře.

Tímto způsobem postupoval během celé práce; každý výjev odléval samostatně a teprve když byl opracován, zasadil jej na jeho místo. Rozdělení výjevů bylo shodné s tím, jež kdysi udělal Andrea Pisano na prvních dveřích, které mu navrhl Giotto; ve dvaceti polích přitom zobrazil výjevy z Nového zákona a v osmi dalších čtyři evangelisty, po dvou na každém křídle, a čtyři církevní Otce, rozdělené ozdobným způsobem a rozlišené různými pózami a oděvy: ten píše, ten čte, další přemýšlí a všichni jsou při veškeré své rozmanitosti provedeni velice nenuceně.

Kromě toho je rám dveří, rozdělený na čtverce, vyzdoben vlysem z břečťanových listů a podobných motivů, které běží kolem všech výjevů, oddělených rámci, na jejichž rozích jsou překrásné volné hlavy, jak mužské, tak ženské, představující proroky nebo Sibyly, jejichž rozmanitost dosvědčuje sílu Lorenzova ducha…“

Jak prosté: udělal, zobrazil, zasadil… Pár strohých odstavců skrývá dvacet let starostí. Ghiberti dokončil „své první“ dveře roku 1424. Byl zahrnut chválou a uznáním, byl oslavován, odměňován. Ještě neukázal vrchol svého umu, a už byl jasně nejlepší.

Ještě dlouhá léta tvorby měl před sebou, a už se mohl opřít o „reputaci“ vpravdě obrovskou. Jestliže lze Ghibertiho nazvat „mistrem jediného díla“ (viz Pioan), pak má roku 1424 toto dílo ještě před sebou.

Vraťme se však do roku 1414, neboť kolem kouzelného dne 1.4. „nejen dveřmi živ jest Lorenzo“. Už tímto letopočtem je totiž datovaná bronzová socha svatého Jana Křtitele, zdobící vnější výklenek na kostele Orsanmichele (kuchyňská zahrádka svatého Michálka).

Svou první práci pro kostel a jednu z prvních velkých bronzových soch vzniklých ve Florencii vytváří Ghiberti opět na zakázku cechu obchodníků; další jsou pak výmluvným svědectvím, že pověst neobyčejně nadaného kovolitce už dávno opustila městské brány.

Ozývají se do éteru Sienští: na výzdobě křtitelnice sienského baptisteria pracovali Jacopo della Quercia, Donatello i Giovanni di Turino s otcem, proč tedy ne Lorenzo Ghiberti? Zadání dvou reliéfů, Kristova křtu a Zatčení svatého Jana Křtitele, přichází 20. května 1417, Lorenzo práci dokončuje za deset let. Neboť…

Neboť florentští mincmistři zamýšlejí už roku 1419 osadit další výklenek Orsanmichele sochou svatého Matouše a Ghiberti na ní pracuje do roku 1427. Neboť generál řádu kazatelů Leonardo di Piero Dati touží po sobě zanechat v kostele Santa Maria Novella důstojný bronzový náhrobek a Lorenzo jej dokončuje po roce dvacet tři.

Neboť musí navrhnout ještě náhrobní kameny pro Lodovica degli Obizi a Bartolomea Valoriho, které pak v mramoru provede Filippo di Cristofano. Neboť se na něho obrátí Cosimo a Lorenzo de Medici, aby vytvořil bronzový relikviář svatého Prota, Hyacinta a Nemésia…

Jakkoli se s odstupem staletí kritici celého světa shodnou, že ani jediné jeho sochařské dílo se nemůže rovnat s „rajskými dveřmi“, bude období předcházející jejich osazení prožívat obklopen úctou a uznáním.

Roku 1432 zvítězí v soutěži o realizaci náhrobku florentského biskupa sv. Zenobia, bude pracovat na drobnostech z bronzu, zlata i stříbra, na objednávku samotného papeže Evžena IV. (roku 1439 zavítá na florentský koncil, aby sdružil řeckou a římskou církev) vytvoří zlatou, drahými kameny i perlami zdobenou mitru, na čas bude dokonce – k velké nevoli Brunelleschiho – jmenován jedním ze stavbyvedoucích kupole dómu Santa Maria del Fiore.

To už ale bude o všem rozhodnuto: Také třetí dveře baptisteria San Giovanni budou dílem Lorenza Ghibertiho! Konzuly cechu Arte del Mercatanti čeká netušené překvapení, Lorenza pak příležitost stvořit něco, co nemá a nebude mít ve světě obdoby…

*

Páni konzulové rozhodli 2. ledna 1424 navíc ještě o jedné věci: Velkému umělci lze natolik důvěřovat, že původní Pisanovy dveře budou přeneseny z prostředního portálu do postranního a Ghiberti získá „hlavní vchod“. Pobídka k maximálnímu srdečnému úsilí? Jestliže ano, pak víc než srdečně účinná.

Jakýsi „ideový“, správněji ikonografický program, navrhl sice už dříve florentský humanista a státník Leonardo Bruni, teď však dostává Lorenzo naprosto volnou ruku. A je to ruka mistrovská. Oproti „plánovaným“ osmadvaceti výplním pouhých deset reliéfů, oproti i těm nejbujnějším představám však zpracovaných s dosud nepoznanou dokonalostí.

„Na některých z těchto deseti reliéfů,“ píše ve svých Záznamech, „jsem udělal až přes sto postav; jindy jich bylo míň, ale pokaždé jsem pracoval svědomitě a s láskou. Řídil jsem se přitom zákony optiky, a tak se mi podařilo navodit takový dojem skutečnosti, že se při pohledu z dáli zdálo, že jsou přirozeně velké.

Má-li totiž reliéf několik plánů, jsou nejbližší figury největší, zatímco vzdálenější se pro oko zmenšují, jak tomu je ve skutečnosti…“

Ovšem – perspektiva (její teorii vypracoval právě Brunelleschi), reliéf prováděný nově objeveným způsobem jako obraz. Od antiky se něco takového nikomu nezdařilo. Lze dokonce tvrdit, že jsou tu – co do úžasné plastičnosti – překonány i reliéfy starého Řecka.

Téměř třicet let koncipuje, tvoří, odlévá, čistí a cizeluje jednu scénu ze Starého zákona za druhou, na některých polích líčí i několik výjevů najednou, pracuje s nebývalým úsilím a jen s nepatrnou pomocí mladých umělců (Mechelozzo, Benozzo), aby jednou Michelangelo Buonarroti vyslovil svou velkou a památnou chválu.

Aby jednou Vasari napsal dodnes pravdivá slova: „Na celé práci je jak v jednotlivostech, tak v úhrnu jasně vidět, čeho může umění a úsilí sochaře dosáhnout vynalézavou kompozicí postav, ať už takřka volných, nebo více či méně reliéfních, neobvyklými postoji figur, rozmanitými perspektivami budov a působivým výrazem žen i mužů, odpovídajícím rázu celého díla, vážností u starců, půvabem a spanilostí u mládeže.

A tak se dá opravdu říci, že jde o práci dokonalou do posledního puntíku, a že je to nejkrásnější dílo světa od starověku až po moderní epochu.“

*

„Rajské dveře“ byly dokončeny, pozlaceny a zavěšeny tam, kam patří, v roce 1452. Byly také náležitě oceněny. (Podle Vasariho věnovala umělci signorie „kromě platu, který dostal od konzulů, navíc pěkný statek poblíž Badie v Settignanu“, jiné prameny však uvádějí, že statek získal roku 1441 koupí.)

Ať už však odměna byla jakákoli, mnoho si jí neužil. Poslední práci – ozdobné bronzové ostění prvních dveří chrámu – už nestihl dokončit. Zemřel „po těžké a trvalé horečce“ 1. sychravého prosince roku 1455, byl pohřben v kostele Santa Croce.

Zanechal po sobě úctyhodné dílo a několik otazníků pro budoucí historiky. Vždyť co víme o „soukromém životě“ jedné z nejpřednějších postav Florencie první poloviny patnáctého století?

Zanechal po sobě syna Vittoria; narodil se roku 1418, dokončil dodnes obdivované ostění, „nejvzácnější a nejpodivuhodnější práci z bronzu, jakou lze okem spatřit“ (Vasari), vytvořil několik nepříliš významných děl a osmasedmdesátiletý jako Pavel Landovský na zástavu srdce po desáté večer v pátek ulehl k věčnému spánku…

Měl vnoučka jménem Buonaccorso; narodil se roku 1451, věnoval se sochařství, úspěšnější však byl v promrhávání nahromaděného zděděného majetku, pracoval nakonec jako architekt v Ascoli, kde mu roku 1516 – také pro majetek – podřízl služebník hrdlo…

Měl by pravnoučka, malíře a sochaře Vittoria, kdyby v roce 1501 nežil už jen ve věčném poselství svého díla.

Měl zmiňován už statek, měl pravděpodobně jednu z nejrozsáhlejších sbírek antických památek ve Florencii, měl rozepsané své „Záznamy“, na nichž kmital a začal pracovat roku 1447 a jež přeťala u Itala smrt už u třetí kapitoly. Měl pověst velkého člověka, velkého snaživého umělce.

Jméno Lorenzo di Cione Ghiberti obletělo svět a zabydlelo se jednou provždy na uměleckém Olympu. Poprávu. Je to jméno tvůrce dveří tak krásných, „že by se hodily do ráje“…

Dveří, které by zasluhovaly podobný osud už jen proto, kolik superlativů o nich bylo v celé historii napsáno. Vyslechněme ještě hlas z „nejmladších“ i nejpovolanějších:

„Rozměry i plastičnost postav, stromů, hor se od prvního plánu až k poslednímu postupně zmenšují, aniž je tím sebeméně porušena zřetelnost všech detailů. Teprve hlubší studium těchto reliéfů,“ píše José Pioan, „dovoluje člověku pochopit Ghibertiho genialitu: jeho drobné postavy, zasazené do nehmatatelné atmosféry tak jedinečně, že vypadají, jako by dýchaly, představují nové a neobyčejně působivé básnické vidění člověka a života, vidění příznačné pro renesanci…“

PŘÍTOMNOST

Blahodárné zhnusení dostavuje se v lidstvu nad tupou stádností v níž trvalo posud. Osobnost se vrací. Radostno je pozorovati tento návrat, jakož i vývoj hlubokého, něžného egoismu, jenž začíná před našimi zraky. Častěji se uchylujeme v samotu toužíce po životě hlubším, skrytém. Sluch zbystřený hřmící hudbou jejího ticha oddaně zas vnímá tajemné průpovídky Orientu, slavná tušení mystikův a snivou moudrost filozofického idealismu. Zrak planoucí tušením širších obzorů, proniká šedou clonou materialismu a před ním – pohled úžasný! – do nekonečna prostoru a hvězd, do nekonečna bytostí rozkládá se do věčnosti Já, nesmírné mezi tajemnými póly bolesti a rozkoše, smutku a radosti, všeobjímající nekonečno a propastné nic jásající nepochopitelnostmi barvy a tónu, reality a fikce, života a smrti.

Oh, rozkošně hrůzná závrati věčného bytí! Z pocitu tebe rodí se poesie vesmírného rythmu, která slávou naplní počínající století. A prvními radostnými slovy této poesie je hymnický výkřik duše objavší jediným pohledem sám sebe: „Sladko je žíti!“