ALFREDO DI STEFANO

☼     4.7.1926    BUENOS AIRES                  ۞      7.7.2014    MADRID  VE VĚKU 88 NA INFARKT

Pětkrát za sebou vyhráli fotbaloví mágové Real Madridu Pohár evropských mistrů. Pět let toto madridské družstvo vévodilo evropskému fotbalu. Jeho běloskvoucí dres s královskou korunkou ve znaku oblékali tak vynikající fotbalisté jako Alfonso, Rial, Muñoz, Santamaria, Kopa, později Puskas, Del Sol a další. Mezi nimi čněl však jeden, který v té druhé polovině padesátých let byl nejlepší hovaďák ze všech v utkání: Alfredo Di Stefano. Byl dirigentem, stratégem, duší i mozkem tohoto výtečného mužstva.

„Měl bych znát Di Stefana jako fotbalistu nejlépe. Šest let jsem byl jeho spoluhráčem a později trenérem. Pro mne je Don Alfredo nejdokonalejším hráčem, jakého jsem až dosud viděl,“ prohlásil o něm Miguel Muñoz. A dlouholetý prezident klubu, dnes již několik dekád zesnulý Santiago Bernabeu, jehož jméno nese stadión Realu Madridu, prohlásil: „Byl to vynikající fotbalista. Ale já jsem si ho vždy vysoce cenil i po lidské stránce! Je opravdu mimořádným člověkem, který poctivě a dokonale zvládá vykonávat své poslání, své povolání.“

Povoláním Alfreda Di Stefana byl fočus. Evropa ho poznala už jako zkušeného vyzrálého hráče. V jeho sedmadvaceti letech.

Alfredo Di Stefano se narodil v Barracasu, přístavní čtvrti Buenos Aires, ale dětství si odkroutil na otcovské farmě v argentinské pampě, asi sto kiláků od hlavního města. Tam se se svým mladším bráchou Tuliem naučili jezdit na koni, hrát polo, ale nejvíce času strávili oba bratři s fotbalovým míčem. Señor Di Stefano, po předcích Ital, dlouho vykládal, že z temperamentního, výbušného Tulia by byl lepší fotbalista než z Alfreda. Alfredo bylo genetické klidnější vydání, spíše uzavřené mládě, svou povahu zdědil po matce, jejíž máma pocházela z Anglie.

Tulio však ještě v dorosteneckém věku utrpěl vážné zranění kolena, které ho přinutilo fotbalu zanechat. V té době šestnáctiletý Alfredo už pálil góly za juniorské mužstvo největšího a nejbohatšího argentinského klubu CA River Plate. Byl rychlý, dovedl se protáhnout s míčem skrz obranu a uměl vystřelit. V útoku River Plate tehdy hráli dva vynikající technici Pedernera a Moreno, ale Afredovým vzorem se stal Arseno Erico, střední útočník Independiente, paraguayský Indián z kmene Guarani, který střílel nádherné góly.

Juniorské mužstvo River Plate hrálo své zápasy v neděli dopoledne a jednomu utkání náhodou přihlížel i předseda klubu señor Liberti. Alfredo se mu zamlouval čím dál víc a tak v poločase přišel do kabiny a nabádal ho, aby se šetřil, že odpoledne si zahraje za rezervu. Rezerva obstarávala předzápasy prvnímu mužstvu, obvykle už před značně zaplněným hledištěm. Mladý Alfredo byl na očích nejen veřejnosti, ale i trenéra prvního mužstva. Tím byl bývalý hráč AC Torino (= název byl v platnosti od 1906 do 2005) a italské „squadry azzurry“ Cesarini. Ten po jednom zápase Alfredovi slíbil, že ho vyzkouší v prvním mužstvu. Ale místo koho, když pětice Muñoz, Moreno, Pedernera, Labruna, Lostou byla „útokem snů“? Tihle fotbalisté hráli spolu už čtvrtou sezónu a mohli si přihrávat i potmě. Cesarini však dodržel slib. Postavil Di Stefana proti San Lorenzu na pravé křídlo. Nebylo to jeho místo, necítil se tam optimálně, útočné kvinteto začalo vyluzovat falešné tóny. River Plate ztrácel body a sedmnáctiletý skrček Alfredo naději, že zaboduje v prvním mužstvu.

A tehdy přišli funkcionáři Huracanu, jiného klubu v Buenos Aires a žádali, aby jim byl Di Stefano na rok k dispozici. River Plate po jistém zaváhání souhlasil s výpůjčkou. Po roce se Alfredo vrátil s ligovými ostruhami, ostřílený bombarďák ze soubojů s nejlepšími obranami, ale v River Plate na něho zbývalo stále jen místo na lavici náhradníků. Za čas však trenér Cesarini pochopil, že báječná útočná pětice jeho mužstva předvádí sice krásný technický fotbal, že jí však chybí rychlost i výbušnost. Rozhodl se k odvážnému kroku. Vyřadil Pederneru a do středu útoku postavil dvacetiletého Di Stefana. V River Plate to vyvolalo ohromné zděšení, Pedernera byl idolem argentinského fotbalu, v 27 letech byl na vrcholu svých sil. Kdo ví, jak by to s Cesarinim dopadlo, kdyby…

Kdyby se dvacetiletý Alfredo tak skvěle neuvedl. Těžil ze své rychlosti, pružnosti, z přesných přihrávek Morena a Labruny, prolétl obranou soupeře jako šíp a střílel nádherné góly. Světlovlasý šíp „la sæta rubia“ – to byla přezdívka, kterou Di Stefano tehdy vyfasoval. Byl rychlý jako šíp a měl tehdy ještě dost vlasů.

S Di Stefanem v útoku vyhrál v příštím ročníku River Plate po šesti letech opět ligu, Alfredo se stal králem střelců a jedním z nejlépe ohodnocených fotbalistů Argentiny. Asi by svázal svůj osud s tímto slavným klubem navždy, nebýt jedné události, která neměla s fotbalem nic do činění. Celou Argentinu ochromila generální stávka. Všichni dělníci, řidiči autobusů, poštovní zaměstnanci i úředníci vstoupili do stávky za vyšší mzdy a platy. Profesionálních fotbalistů se to nemuselo týkat, byli placeni královsky, ale ze solidarity ke svým divákům se ke stávce připojili. Ligu dohrála amatérská družstva.

Stávka nepřinesla valné zlepšení. Fotbalistům už vůbec nic. Argentinský fotbalový svaz se jim pomstil za neposlušnost. Nařídil snížení horní hranice platů na polovičku. Kluby to přivítali s radostí, klubové pokladny zely po několikaměsíční stávce prázdnotou, ale fotbalisté se bouřili. Nejvíc dopad stávek pocítili ti nejlepší…

A právě v té době založili místní milionáři v Kolumbii profesionální ligu, která vyklouzla zpod ochranných křídel Mezinárodní fotbalové federace FIFA. Stávka v Argentině jim znamenitě nahrála. Do Kolumbie začali odcházet nespokojení argentinští fotbalisté a zakrátko tam bylo celé reprezentační mužstvo a ještě mnoho dalších. Mezi nimi i Alfredo Di Stefano. Ale přišli sem i Angličané, Irové, Chorvati, Srbové, fotbalisté z Uruguaye, Chile a jiných jihoamerických republik.

Na tři sta fotbalistů z celého světa. Jejich bývalé kluby si stěžovaly u FIFA, protože za hráče nedostaly žádné odstupné, předseda FIFA Francouz Jules Rimet odletěl do Bogoty, aby celou záležitost urovnal. Ale nově utvořený Kolumbijský fotbalový svaz odmítal s kýmkoli jednat. Kolumbie v onom roce 1950 prožívala fotbalovou horečku. V Bogotě, Medellínu, Cali, Baranquille jako i na dalších adresách vznikaly takřka přes noc profesionální kluby a při zápasech nezůstalo v hledišti mnoho volných míst. Fotbaloví emigranti tam prožívali nádherné období, jejich platy dosahovaly dvojnásobné výše než jinde na světě.

Některým mladším hráčům se ze sladkého života zatočila hlava. To však nebyl případ Di Stefana. Hrál za Millonarios F.C. Bogotá a v městě ležícím 2 500 metrů nad mořem se mu zpočátku nedýchalo dobře. Trénoval naplno, aby si na tuto nadmořskou výšku co nejdříve zvykl, zůstával na hřišti často sám, nacvičoval střelbu levou nohou, kterou měl slabší než pravou, udržoval si svou rychlost i dobrou fazónu fyzičky. V nově vzniklých kolumbijských klubech se netrénovalo příliš hardcore. Milionáři, kteří přitáhli fotbalisty z celé planety, zapomněli nalákat také first class trenéry. A tak obvykle nejstarší hráč v mužstvu zastával i trenéra. V Millonarios F.C. Bogotá zastával tuto funkci Di Stefanův předchůdce v útoku River Plate, jedenatřicetiletý Pedernera. S Di Stefanem tu hrál i jeho další spoluhráč z River Plate Nestor Rossi a z argentinského nároďáku pak ještě brankář Cozzi a útočník Bæz.

Di Stefanova svědomitost v tréninku měla blahodárný vliv i na jeho spoluhráče. V Bogotě se trénovalo svědomitěji než jinde a Millonarios vyhráli první ročník „pirátské“ ligy a Di Stefano se s 31. gólem na účtu stal i zdejším králem střelců. Jeho hra se postupně měnila. Pedernera je nezatěžoval nějakými taktickými úkoly a sám už na roli dirigenta nestačil. Stále víc ji přebíral Alfredo. Vracel se pro míče až ke své bráně, zakládal útoky z hloubi vlastní obrany, ale v pravý čas dokázal být i na hrotu útoku. A stále na sobě tvrdě makal. Spoluhráči mu občas vyčítali, že s nimi nejde oslavovat vítězství, že se nedovede rozveselit, rozproudit ve víru žoviálních nálad. Alfredo však zůstával stále stejný. Do Argentiny se odjel oženit, a když si přivezl svou vyvolenou s sebou do Bogoty, trávil svůj čas striktně na hřišti a doma.

Millonarios F.C. Bogotá hráli v dalších letech v kolumbijské lize první housle. Ale fotbalová horečka v Kolumbii zvolna opadávala. Tři profesionální kluby se rozpadly, další měly vážné finanční starosti. Fotbal už tolik netáhl, jen Millonarios stále plnili stadióny. Ale v roce 1953 bylo jasné, že kolumbijské fotbalové dobrodružství končí jasná zpráva. FIFA navíc vyhlásila, že do konce roku se musí hráči vrátit do svých mateřských klubů, nebo kolumbijský fotbalový svaz musí těmto klubům zaplatit za hráče odstupné.

Alfredo Di Stefano se zvolna chystal k návratu do Buenos Aires. Jeho spoluhráči Rossi, Pedernera, Bæz i někteří další se už do Argentiny vrátili. A tehdy dostal dvě nabídky z Evropy. Obě ze Španělska. Z Madridu a z Barcelony. Odletěl do Španělska.

Kterému mužstvu dá přednost? Realu Madrid nebo FC Barcelona? Nezáleželo to na něm. Dva slavné španělské kluby se dostaly kvůli Di Stefanovi do složitého sporu. Barcelona zaplatila odstupné argentinskému River Plate, Real Madrid do Bogoty. Spor se táhl, nikdo nechtěl být ten prohrávající. Di Stefano žil ve Španělsku, ale hrát nemohl. Pak se oba kluby shodly, že je škoda, aby takový hráč téměř rok nehrál. Dohodly se, že dva roky bude hrát v Madridu, dva v Barceloně. Ale s tím Di Stefano nesouhlasil, požadoval čtyřletou smlouvu.

Když se zdálo, že toto klubíčko už nikdo nerozmotá, učinila Barcelona malý ústupek: souhlasila, aby Di Stefano hrál přáteláky za Real. Po několikaměsíční přestávce tedy Di Stefano nastoupil opět na fotbalový trávník k utkání. Real Madrid si pozval do Madridu francouzský AS Nancy. Na Di Stefanovi byla dlouhá odmlka poznat. Měl šest kil nad váhu, ztratil svou pohyblivost. Pro většinu diváků, mezi nimiž byli i funkcionáři FC Barcelona, byl jeho výkon vyložené zklamání. „Tak o takového fotbalistu se přetahují dva nejbohatší kluby,“ komentovali to s údivem sportovní redaktoři druhý den ve svých raportech. Také zástupci Barcelony byli na rozpacích. Barcelona koupila právě jiného fotbalového světoběžníka do svého útoku: Ladislava Kubalu, který v poválečných letech hrál na bratislavském Tehelném poli a oblékal i reprezentační dres se lvíčkem. Najednou se jim horentní suma, kterou zaplatili River Plate za Di Stefana, zdála být vyhozenými penězi do luftu. A tak došlo k dohodě. Nechali argentinského útočníka Realu a madridský klub jim vrátil sto tisíc dolarů, které Barcelona za tohoto fotbalistu zaplatila. V té chvíli byly obě strany uklidněny. Později měl více důvodů ke spokojenosti důmyslnější Real.

Od té chvíle trávil Di Stefano většinu času na hřišti. Dopoledne trénoval s mužstvem, odpoledne si oblékl dvoje tepláky a běhal po trávníku, aby shodil přebytečné tuky. Po třech nedělích už měl zase obvyklou váhu. A pak nastoupil k prvnímu ligovému zápasu za Real. Do Madridu nepřijel nikdo jiný než FC Barcelona! V tom utkání nešlo jen o dva ligové body. Také o prestiž, o to, kdo udělal lepší tah na branku. Barcelona s Kubalou nebo Real s Di Stefanem? Odpověď byla jednoznačná. Pětkrát vybuchl madridský stadión nadšením, z pěti gólů Realu vstřelil čtyři Alfredo Di Stefano!

Argentinský útočník se stal základním kamenem, na kterém Santiago Bernabeu vybudoval svůj slavný tým. Někdy přitom sáhl hezky hluboko do kapsy. Nakupoval nejen prvotřídní fotbalisty ve Španělsku (asi nejšťastnější ruku měl, když přesvědčil levého křídelního útočníka Genta z Realu Santander), ale mohl se rozhlédnout i po zahraničních stadiónech. Nový stadión Realu Madrid měl tribunu pro 135 000 diváků a byl nezřídka vyprodaný. To madridskému klubu umožnilo soustavně doplňovat mužstvo o sympatické šampióny. A tak do útoku přišel nejlepší fotbalista Francie Kopa, do branky gólman argentinské reprezentace Dominguez, do středu obrany Santamaria z Uruguaye, na čas talentovaný Švéd Simonsson, později Maďar Puskas, který vytvořil s Di Stefanem skvělou dvojku, a další. Ale i v této plejádě hvězd zůstával Di Stefano nejvýraznější osobností, skutečným dirigentem mužstva. A kdo se nepodrobil jeho taktovce, musel odejít. Francouz Raymond Kopa byl například na mistrovství světa 1958 vyhlášen nejlepším středním útočníkem šampionátu a na konci roku nejlepším fotbalistou Evropy, ale v Realu Madrid musel hrát pravé křídlo, protože dres s číslem devět nosil Di Stefano. Real získal dokonce dirigenta mistrů světa, skvělého Brazilce Didiho, ale Di Stefano druhého dirigenta vedle sebe nesnesl. Didi tudíž v Realu moc nepropotil svůj dres.

Josef Masopust vyprávěl, jak hrál s Di Stefanem v roce 1963 ve Wembley za mužstvo světa proti Anglii. V jednom okamžiku si naběhl na Kopovu přihrávku, tak jak byl zvyklý, až na hrot útoku. Vzápětí Di Stefano varovně zakýval prstem: „Masopust, no, no!“ a ukázal rukou, že Masopustovo působení je vzadu.

A takovýmto způsobem dirigoval i hru Realu. Ale nebyl jen kibicem, byl i dělníkem, dříčem, často neúnavně pracující pracovní silou. Jeho mimořádně zdatná tělesná kondice mu umožňovala běhat po celém hřišti, bránit, vracet se pro míče, zakládat útoky i střílet branky. Byl vždycky tam, kde ho bylo nejvíc potřeba. Neměl oslnivou techniku jako Pelé, neuměl driblovat jako třeba Sivori, ale uměl se uvolnit jednoduchou kličkou, narazit si míč nakrátko se spoluhráčem, nebo ho přesně přihrát třeba na čtyřicet metrů. Jeho hra nebyla vypočítaná na efekt, byla jednoduchá a účelná.

Pod taktovkou Alfreda Di Stefana vyhrál Real Madrid během jedenácti let osmkrát španělskou ligu, pět prvních ročníků Poháru mistrů, potom hrál ještě dvakrát ve finále. Di Stefano sám získal dvakrát Zlatý míč jako nejlepší fotbalista Evropy a pětkrát byl vyhlášen nejlepším sportovcem Španělska. Byl magnetem, který přiváděl desetitisíce diváků do hlediště, byl idolem mládeže i starších fotbalových milovníků dobré kopané.

O jeho popularitě kolovala následující anekdota: Diktátor Franco chtěl při nějaké slavnostní příležitosti ukázat dobré srdce a vyzval jednoho chlapce, aby vyslovil své přání. „Chtěl bych dva vaše podpisy,“ zašeptal nesměle zakřiknutý kluk. Franco se dvakrát podepsal a pak se zeptal: „Na co ti budou dva?“ – „Abych je mohl vyměnit za jeden Di Stefanův.“

Ale o proslulosti Di Stefana hovoří i skutečná událost. V srpnu 1963 se Real Madrid zúčastnil turnaje v hlavním městě Venezuely – Caracasu. Jednou časně zrána vnikli do hotelové cimry, kde spal Di Stefano, čtyři ozbrojení poldové a slavného fotbalistu odvedli. Se zavázanýma očima ho pak odvezli do blízkých hor. Než se v Caracasu rozběhl policejní aparát, byli únosci s Di Stefanem již v bezpečí. Všechny rozhlasové stanice, noviny na celém světě psaly o únosu předního světového hráče. Únosci ho drželi v úkrytu dva dny a dvě noci. Věnovali svému nedobrovolnému hostu veškerou pozornost a péči. Zatímco svět trnul obavami o zdravotní stav jednoho z nejlepších fotbalistů, Di Stefano hrál s únosci domino. Potom ho zavezli před španělské vyslanectví.

Akce splnila svůj účel. Celý svět se dozvěděl o katastrofálních poměrech ve Venezuele a o organizaci, která se postavila proti vládě. Dva měsíce před tím příslušníci této organizace unesli z Caracasu amerického vojenského přidělence. Tehdy ten čin nevyvolal ani zdaleka takové pozdvižení jako únos notoricky známého fotbalisty. Kdo také zná vojenského přidělence? Ale Di Stefana znal celý svět.

Trochu paradoxní je, že fotbalista takového formátu, jakým byl Di Stefano, nikdy nehrál na mistrovství světa. Argentinu reprezentoval jen sedmkrát, a když se usadil v Madridu a dostal španělské občanství, stačil ještě odehrát jedenatřicet mezistátních zápasů za Španělsko. V roce 1962 jako šestatřicetiletý byl jedním z 22 nominovaných hráčů na světový šampionát v Chile, ale nenastoupil tam ani k jedinému utkání.

V osmatřiceti letech se rozloučil s Realem, ale ještě ne s fotbalem. Dva roky pak lákal diváky do hlediště barcelonského Españolu. Ale ani potom se nerozloučil s fotbalem definitivně, přestože byl natolik ve vatě, že mohl až do konce života (tj. do 2014, dnes akorát 3 měsíce od havárie organismu 7.7.) jen odpočívat. Miloval však fotbal a dal se na trenérskou dráhu.

VLASY BERENIKY

Je to souhvězdí jarní oblohy, u nás viditelné od března do srpna. Neobsahuje jasné hvězdy (některé jsou viditelné jen očištěným triedrem), proto se horko těžko hledá. Pozorováno triedrem, jeví se souhvězdí jako shluk nepravidelně rozmístěných drobných hvězdiček. Leží mezi souhvězdími Lva, Panny a Velké medvědice (Velkého vozu). Zajímavým objektem, který však můžeme vypozorovat jen masivním dalekohledem, je velké seskupení několika tisíců galaxií, takzvané hnízdo galaxií. Taková hnízda jsou největšími útvary bez zákonů a předsudků ve vesmíru.

Souhvězdí bylo pojmenováno v polovině 16. století podle vlasů královny Bereniky, skutečné historické postavy, žijící kolem roku 250 před naším letopočtem. Byla manželkou egyptského krále Ptolemaia III. Euergeta. Za jeho šťastný návrat z bojiště proti Asyřanům královna obětovala své krásné kadeře ve prospěch bohyně Afrodité (římské Venuše, jinak viz odkaz Cry Sisco – Afro Dizzi Act Potion of Love Mix, remixed by the Commission, DMC: http://www.youtube.com/watch?v=IKBwhkxstxU skvostné techno ve hvězdách…). Druhého dne vlasy z oltáře záhadně zmizely. Chrámovou stráž však zachránil před trestem dvorní hvězdář Konón ze Samu, který oznámil, že bohyně potěšená obětním darem umístila kadeře na hvězdné nebe.

Jindy bývalo toto souhvězdí chápáno jako štětinka chlupů na konci osy ocasu lva.