*** Jaro bylo teplé a deštivé. Pupeny utěšeně tloustly a kštice uschlé trávy prokvetla nesmělou zelení. Oranici přeškrtla klikatice polní cesty. Na jedné straně hranatá obydlí shluknutá kolem nesmyslného čtverhranného prostranství. Na druhé malý remízek. Několik kostrbatých borovic přičaplých v mělkém dolíku. Když se Bart jedno ráno probudil, budil se každý den ve stejnou hodinu, byla pořád tma. Dostal strach. Byla mu zima a kolem to odporně páchlo. Něco ho píchalo do zad. Pak se ozval hluk motoru, vrzání, skřípění, vytí plechů. Za chvíli to s ním smýklo. Převalil se na bok a cosi tvrdého na něj spadlo. Pak ho oslepilo ostré světlo, to vzápětí opět pohltila hladová tma. Padal. Každou chvíli ho něco píchlo nebo praštilo. Nakonec tvrdě dopadl na záda a cosi ho pruce udeřilo do hlavy. Oranžový popelářský vůz kodrcal výmoly polní cesty. Od kol odstřikovala kalná voda kaluží. Drobně mrholilo. Zmoklé vrány se krčily ve větvích starého bezu na kraji remízku. Ani se neotočily, když kolem profuněla oranžová obluda. Vůz se za chvíli schoval za stromy. Bylo slyšet jeho dýchavičné supění, pak zařval motor a náklaďák uháněl zase polní cestou zpět k městu. Když hluk motoru odezněl a i poslední ozvěna zabloudila mezi kmeny ospalých borovic, vrány vytřepaly vodu z peří a těžce vzlétly nad remízek. Párkrát zakroužily nad korunami stromů a pak napršely do kouřící hromady odpadků. Bart se vyhrabal z hromady odpadků. Setřepal z tlapky kelímek od jogurtu, vysoukal se z hromady igelitových pytlů a posadil se na jeden z nich. Otřepal se odporem. Déšť šustil v igelitovém království okolo. Rozhlédl se. Před ním se zvedala příkrá travnatá stráň poházená trnkovými keři. Ty také tu a tm vykukovaly mezi hromadami odpadků. Z druhé strany byla skládka olemovaná borovým hájkem. Seděl na pytli s odpadky a smutně se rozhlížel. Jakto, že není ve svém koutku na poličce nad postelí? Jak se octnul tady? V krajině, kde je vše cizí. Kdysi tak hladký a jemný kožíšek měl slepený mastnou špínou a na pravé přední tlapce mu lezla vata v místě, kde šev povolil. Rozhodl se, že musí najít cestu zpět domů a zjistit, co se stalo. Sklouzl tedy z pytle do hromady odpadků pod ním. Tlapky mu ujely a skutálel se až na rozblácenou cestu. Přebrodil se kaluží na druhou stranu blátivé brázdy a vydrápal se na suchý drn trávy. Chvíli se v trávě převaloval, aby se zbavil bláta, otřepal se a vyrazil podél cesty. V dálce nad oblinou kopce zahlédl houští televizních antén. Znal je z encyklopedie, kterou jeho děvčátko dostalo k narozeninám. Jde tedy správně. Celý den přelézal zablácené drny podél cesty. Byla mu zima. I hlad už se ozval. V jedné hromadě odpadků našel zbytek čokoládové tyčinky. Snědl ji v suchu pod lopuchovým listem a znovu vyrazil na cestu. S hladce konejšivým pocitem v žaludku se mu šlo líp a ještě před setměním dorazil na kraj skládky. Když přelezl stržené drátěné pletivo, začalo se už smrákat. Rozhodl se, že najde místo, kde by mohl přespat. Přebrodil přes cestu a zamířil mezi stromy remízku. Lesík se mu ale zdál tmavý a sténající střecha z kostrbatého propletence větví ho děsila. Naštěstí zahlédl kus plechu opřený o padlý kmen borovice. Zamířil k němu. Oprýskanými písmeny na něm bylo cosi napsáno. Vzpoměl si, jak večer pozoroval děvčátko z police, když četla ve slabikáři. ZÁ…KAZ…SKLÁD…KY…POD…PO… KU…TOU…5… Dál už nápis vyžrala rez. Hm, nevadí. Vlezl si do sucha pod rezatý plech a schoulil se ke kmeni s trsem trávy pod hlavou. Jeho myslí zakroužilo hejno vran. Pohltil ho neklidný spánek.   ***