Už
ti nenabíhá husí kůže z mého jména;
Snad
ani nevzpomeneš;nezasmutníš
Jsem
sobě samotnému vlastní karanténa
Nebe
je podemnou;a peklo ještě níž
Už
nevídám tvůj úsměv; ryze antický
Zrovna
teď; jinému ho ráda daruješ
;
chodíš s ním ulicí a čerevenáš se,
Mluvíš
o lásce, rukama ji maluješ,
Tvoříš
vztah; vždyť jen ten náš se
Rozletěl
v prašná zrnka navždycky
a
zanechal ve mně srdce bolavé.
Vidno
jsem členem vlastní zkázy,
Já
a sám jediný, jejím poručníkem.
Kamzík
jsem; skáču; z nákazy do nákazy
A
tělo v dešti; naivně chovám pod ručníkem.
Už
nevídám pohled andělský; nevídám
Prsty
jak síto; slova z nich v klišé procedí,
Spadnou
jak anděl padlý; v prach.
City
tvé zamrzly v mlhavé náledí,
Že
šťastná nebudeš; šeptá mi strach.
Dopijím
neprvní sklenici, ještě si dám;
Ať
nachvíli zmizí, to srdce bolavé.
|