|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
4.část
Po té nám podává nějaké podklady pro další výzkum a nechává nás pracovat. Čtení těchto informací je velmi zajímavé, ale trochu únavné a tak po hodině studování odcházím do kuchyňky pro kávu. David mě následuje. Sedá si na židli a říká : „Jak jsi to myslela že člověk není nejinteligentnější?“ Nechávám si jeho otázku projít hlavou a pak odpovídám : „No, člověk po celé věky napodobuje přírodu. Upravuje si jí aby v ní mohl pohodlně žít. Nedokáže žít v ní samotné i když je její součástí. Chápeš co tím chci říct?“ Sice ne úplně zřetelně, ale přikyvuje. Voda už je uvařená. Zalévám s ní kafe, jedno si beru a druhé podávám Davidovi . Vracíme se spět do laboratoře . Čtu, píšu, zhodnocuju, porovnávám,... Je to dřina. Bohužel mi v tom stroje nepomohou, tohle musí udělat člověk sám. Navíc na tom závisí dost věcí a nemůžu si dovolit to vzdát. Když už mi zbývá jen pár posledních stránek ozývá se hlasité pípání. Následně utichá a ozývá se : „Konec dopolední směny, čas oběda.“ Hlas rozhlasu je velmi nepříjemný a tak nechávám veškeré práce a odcházím do jídelny. K obědu máme náhražku masa, zabíjet zvířata je trestné a tohle „tofu“ má stejné výživové hodnoty. Dále brambory a geneticky upravené ovoce. Já si beru pomeranč, i když pokud ho rozkrojíte uvnitř vypadá jak o kiwi. Obsahuje dvakrát tolik vitamínů, má v sobě látky jako oba druhy ovoce a navíc skvěle chutná. Doma jsme tyto upravené plodiny moc často najedli, ale to jen pro to, že jsou moc drahé. Na tác si přidávám ještě sklenici vody a odcházím ke stolu. Po malé chvilce přichází David, sedá si naproti mně a velice rychle se pouští do jídla. Já sice chvíli otálím, ale nakonec se také pouštím do jídla. To tofu chutná děsně a brambory také. Nemůžu se dočkat pomeranče. Po obědě se vracím ještě na chvíli do laboratoře, dostudovat ten zbytek. Tak hotovo. Mám padla. Ale co budu dělat teď? „Slečno?“ , vyrušil je mne jeden z vědců. „Ano?“, reaguji trochu neobratně. „Mohu s vámi mluvit?“, ptá se. „Jistě.“, přikyvuji. „Velice mě zaujal nápad se stavbou robotů.“, říká. „Byl to spontální nápad.“, poopravuji ho. „To možná ano, ale nápad je to dobrý a nám už nezbývá moc času. Válka se blíží každým dnem. Musíme začít něco dělat. Musíme mít eso v rukávu, pouhá vznášedla, tanky a vojáci nestačí.“, vysvětluje a zdá se mi, že ho to všechno velmi rozrušilo. Ostatně mě taky, je děsivé slyšet o válce a vědět, že jsem její součástí a můžu rozhodnout o její následcích. „Chápete naší situaci?“, ptá se a pohledem jakoby se mě snažil sežehnout. „Chápu, asi.“, říkám vyděšeným hlasem. Bojím se, když jsem sem přišla vypadalo to tak jednoduše . Nebála jsem se války, ale teď vím jak strašná je. Co když způsobím něčí smrt? Co když zemřu já?
|
|
|