|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Pomóc! Pomóc!" Ten tenký hlásek by mohl kdekdo přeslechnout, Barča v něm však hned poznala babičku. Rychle vyskočila na nohy a běžela se podívat, jestli se jí něco nestalo. Nemusela utíkat daleko a uviděla babiččinu tlapku skřípnutou do pastičky na myši. Barča chytila silné pero a snažila se ho uvolnit, byla ale příliš slabá.
"Běž pro pomoc," pípla babička slabým hlasem. "Vedle v domě bydlí silák Jonáš. Přiveď ho, aby mi pomohl ven."
Barča bydlela s babičkou v malém řadovém domečku, který s nimi ještě obývali starší pán s paní. Bylo to klidné bydlení, které jen občas pozvedla návštěva vnoučat obou staroušků. To pak Barča s babičkou byli radši zalezlé a nevystrkovaly čumáčky z díry. V době klidu však šmejdily po kuchyni nebo ve spíži a hledaly něco dobrého na zub. Vzaly si vždycky jen trošku, aby dědeček s babičkou nepojali podezření, že jsou kromě nich v domečku ještě další strávníci. Pastička s kouskem špeku ale znamenala, že na ně přece jenom přišli.
"Jak Jonáše poznám?" zeptala se ještě Barča rychle.
"Je to silák. A nosí modrobíle pruhované tričko." Víc už vědět nepotřebovala. Uháněla ze spíže do kuchyně, dál do obýváku a tam malou dírkou proklouzla do vedlejšího domu. Opatrně vystrčila čumáček z díry a rozhlížela se v novém světě. Tak daleko ještě nikdy nebyla! Tiše proběhla po koberci, mihla se kolem dveří do koupelny a zamířila do kuchyně. V tom se ale zarazila, protože v koupelně uviděla modrobíle pruhované tričko. Jonáš! blesklo ji hlavou a rychle se vrátila. Nějaká paní tam dávala prádlo do domečku s kulatými dvířky, ve kterých Barča zase zahlédla modrobílé proužky. Když se paní otočila, vrhla se do dvířek, aby Jonáše poprosila o pomoc. V domečku bylo šero a chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Nakonec ale Jonáše našla. Přiskočila k němu, s hrůzou ale zjistila, že je to jen pruhovaná ponožka. A divně páchnoucí. Zklamaná Barča se otočila ke dveřím, že bude pokračovat v hledání, ty se však s hlasitým klapnutím zavřely. Domeček se celý zachvěl, začal se otáčet a k tomu všemu ještě začala na Barču stříkat voda.
Co to má být? pomyslela si. Vždyť budu za chvíli mokrá jak myš. Domeček však nepřestával. Hučel a vrčel, otáčel se a natřásal, klepal se a stříkal. Bylo mu úplně jedno, že je Barča promočená na kůži, že se jí motá hlava a že dostává nabančeno od ponožek a trenýrek. Po chvíli ale zpomalil a Barča doufala, že už je konec. Všechna voda z domečku zmizela, otáčet se však nepřestal a navíc v něm začal foukat horký vítr.
"Zavřete okna!" volala Barča, ale nikdo jí neslyšel přes hluk, který domeček vydával. Na druhou stranu jí to ale bylo příjemné. Po koupeli jí vítr vysušil kožíšek, takže už na ten ošklivý mokrý pocit zapomněla. Domeček foukal stále méně, otáčel se stále pomaleji, až se zastavil úplně. Ozvalo se pronikavé pípnutí, ve dveřích cvaklo a otevřely se. Barča chtěla rychle zmizet, po tom kolotoči jí ale nesloužily nohy, takže jen ležela na hromadě voňavého prádla a čekala, co bude dál.
Netrvalo dlouho a uvnitř se objevily dvě ruce. Nabraly všechno prádlo i s Barčou a vytáhly ho ven. Nějaká paní se dívala na vyprané prádlo, až se její oči potkaly s Barčinými černými korálky.
"Kolikrát těm dětem mám říkat, aby nedávaly plyšáky do pračky," zakroutila hlavou, položila prádlo a vzala myšku do dlaní. "Ale tenhle je nějaký heboučký." Odnesla vykoupanou Barču do dětského pokojíčku a položila ji na postýlku k hromadě dalších plyšových hraček. Když za ní zaklaply dveře, Barča se rozhlédla a vyjekla radostí. O kousek vedle seděl myšák v modrobíle pruhovaném tričku.
"Jonáši!" přiskočila k němu a objala ho. "To jsem ráda, že jsem tě našla. Pojď prosím rychle se mnou pomoci mojí babičce. Chytla se do pastičky a nemůže ven." Myšák se však ani nepohnul. "No tak, Jonáši. Nenech se prosit," naléhala na něj. Nic. "To tě mám za babičkou odvést?" začala zvyšovat hlas, na Jonáše to však stále nezabíralo. Tak ho Barča popadla za tlapku a už ho táhla. Společně se skutáleli z postele, pak přeběhli přes kuchyni, kolem koupelny a hurá do díry domů. Tady se chvíli zdrželi, protože Jonáš byl opravdu kus myšáka. Barča musela díru pořádně zvětšit, aby se mohl protáhnout. Pak ji zase zmenšila, aby nikdo nic nepoznal.
"Babí, babí, už jsme tady," zapištěla, když se před nimi objevila spižírna. Babička sebou leknutím trhla, hned však zkřivila obličej bolestí. "Babí, přivedla jsem Jonáše, který ti pomůže ven," vychrlila ze sebe Barča a postrčila modrobílého plyšáka před sebe. "Pomoz prosím babičce, ať už ji ta tlapka nebolí." Babička se podezřívavě zadívala na velkého myšáka. Pamatovala si Jonáše menšího, ale třeba od té doby vyrostl. Už neviděla tak dobře, ale modrobílé tričko rozpoznala bezpečně.
"No tak, Jonášku, pomoz mi přece," zaprosila tiše. Barče došla trpělivost.
"On se totiž Jonáš nechává prosit a vodit za ručičku," utrousila a chytla ho za plyšovou tlapku. "Asi mu to budu muset ukázat. Tady tou svojí silnou a svalnatou rukou chytneš tohle pero a zvedneš ho, aby babička mohla vytáhnout tu chycenou tlapičku, víš?" Barča pomáhala ze všech sil, až najednou byla babička volná.
"Děkuji ti, Jonáši, za pomoc," držela si bolavou tlapku. I Barča se přidala s díky a pak vedla babičku do pelíšku, aby si po té příhodě pořádně odpočinula. Přinesla jí ještě kousek sýra, kůrku chleba a trochu mléka. Babička to všechno snědla a usnula, jako když jí do vody hodí. Barča si sedla a konečně si trochu vydechla. Pak si vzpomněla na Jonáše.
Copak asi dělá, pomyslela si. Přitáhla jsem ho k nám, aby pomohl babičce a ani jsem se s ním pořádně nerozloučila. Vyběhla ven, ale jen tak tak uskočila před velkou nohou. Celá vystrašená se přitiskla ke zdi a koukala na dvojici pantoflí, jak s pleskáním jdou do spižírny. Vrzly dveře, cvakl vypínač a malou místnost zalilo nažloutlé světlo.
"Dědo! Dědo! Pojď se podívat!" V hlase se mísil strach, překvapení i smích. Z obýváku se ozvalo brblání a šouravé kroky. "No pojď se podívat, co se nám chytilo do pasti. A prý že tady nemáme myši." Dědoušek se došoural až ke dveřím a zalapal po dechu.
"To jsou vtipy," zamračil se pak na stařenku. "Příště si sebou vezmu hůl a přetáhnu tě."
"Ale to jsem nebyla já," bránila se stařenka. "Takhle jsem to tady našla." Stařeček jen mávl rukou a s brbláním šel zpět k televizi. Stařenka se sklonila k pastičce a vysvobodila Jonáše.
"Tak nám to tady pěkně hlídej," opřela ho o pytel s bramborami a šla se dívat na televizi také. Jakmile kroky utichla a domem se rozléhaly pouze hlasy z obrazovky, Barča se připlížila k sedícímu plyšákovi.
"To mě tedy ani ve snu nenapadlo, že tady budeš pořád sedět," zašeptala. "Tak až všichni půjdou spát, tak tě odvedu zase domů. Ale měl by ses naučit samostatnosti. Nikdo tě za ručičku pořád vodit nebude."
|
|
|
