Chápu, že dveře se otevírají buď klikou, klíčem, samy nebo stisknutím nějakého tlačítka… a taky, že doba je uspěchaná a proto si nemůžeme dovolit, nechat se zdržovat dveřmi, za které spěcháme...

Jezdím pravidelně metrem a mé pozorovací schopnosti neuniklo, že dveře vagónů se otevírají samy, respektive na „příkaz“ pana řidiče. Jenže na nových vagónech je na dveřích navíc kulaté tlačítko. Proto, že metrem jezdím pravidelně, vypozorovala jsem, že i takto opatřené dveře se ve stanicích samy otevřou. Jenže mnohým to zřejmě uniklo a proto se domnívají (snad po vzoru tramvají), že je nutné toto tlačítko stisknout, aby se dveře otevřely a čím dřív ke stlačení dojde, tím dříve se bude moci vystupovat. To je jistě důležité vědět, obzvlášť když člověk spěchá, dnes je taková uspěchaná doba… Jednou jsem stála poblíž dveří a metro se blížilo do stanice, v níž se řada lidí chystala vystupovat, soudě podle jejich očividné přípravy – balení novin, zavírání knih, zamknutí klávesnice mobilních telefonů a zvedání se ze svého těžce vydobytého a zahřátého místa. Přímo u dveří postávala paní a když vlak zastavil, trpělivě čekala, až se dveře samy otevřou, aby mohla vystoupit a vyrazit vstříc svým dalším cílům, jenže také tam byl někdo z těch, o nichž jsem se už zmínila – z těch, pro které je nutné stisknutí tlačítka pro urychlení otevření dveří, případně pro otevření dveří vůbec. A když takový člověk nemá přístup k tomuto kouzelnému tlačítku, zarytě doufá, že ten stojící u něj blíž, ví také jako on, že je nutné ten čudlík zmáčknout… to se ale nestalo, paní u dveří prostě čekala, až se dveře samy otevřou, jenže to tenhle pán nemohl unést. Prodral se k ní a celý rudý vzteky a se slovy: to snad  není možný, kolečko stisknul. V tu chvíli se dveře skutečně otevřely a pán s gustem vykročil kroutě hlavou, jak v dnešní době může někdo ztrácet drahocenný čas čekáním, až se něco samo… ta paní se tvářila trochu rozpačitě a pak také vystoupila.  Není pochyb o tom, že doba je uspěchaná a ztrácet čas se nevyplácí. Jenže také není pochyb o tom, že ten pán se prodral k tlačítku právě v době, kdy i řidič zmáčknul své tlačítko… S úsměvem jsem vyšla i já do svého uspěchaného dne a těšila se, jak touto úsměvnou ranní historkou pobavím večer sestru, až spolu pojedeme do kina. Den ve spěchu rychle utekl a už jsme spolu zase v metru. Tentokrát ale na opačné straně vagónu, budeme nastupovat. Vlak vjíždí do stanice a brzdí. Sestra mi něco vypráví a pak – tiskne prst na tlačítko. No jo no… spěchaly jsme do kina.