Obloha nad kopcem najednou nepřirozeně zrůžověla, hluk zesílil, vše kolem bylo tajemné, až hrozivé. Miriam měla strach. Nikdo jí neřekl, co tento obřad obnáší. Všichni ji přesvědčovali, že je její zasvěcení ta nejdůležitější věc v jejím životě, ale neřekli jí, co se bude dít. A na to teď měla zjistit odpověď. Třásla se jí kolena a věděla, že kdyby teď měla promluvit, nedokázala by to. Nad strachem však stále vládla z části zvědavost, z části její víra.

    Stála uprostřed pentagramu vyznačenému kameny v trávě. Pentagram – symbol zla – pro ni to byl však jen symbol vyšší moci. Vzpomínala na to, jak se k sektě přidala. Bylo to tak vzrušující, tajemné. Navíc konečně zase začala v něco věřit. Bylo jí jedno v co, hlavně, že se vírou může odpoutat od všedního života. Vždyť proto taky víra vznikla.

    Kolem ní stáli v kruhu muži, kterým pro černé kápě neviděla o tváře. Jejich zpěv se nesl noční krajinou a dusil jakýkoli jiný zvuk svou monotónní modlitbou k Bohu zla. Silný vítr se jí opřel do tváře a rozfoukal její blond vlasy, až kolem hlavy vytvořili zlatou auru, ozářenou svitem měsíce v úplňku.

    Muži utichli. Všechno kolem najednou pohltilo temné hluboké ticho. Za sebou zaslechla pomalé, pravidelné kroky a poté ucítila čísi ruce, které jí svlékají rudé slavnostní roucho. Byla nahá, ale jejího bílého těla, kterého se zlehka dotýkaly paprsky chladného měsíce, si nikdo nevšímal. Všichni se soustředili na obřad. Jen její mysl byla těkavá, bloudila nervózně temnými zákoutími duše a hledala klid, který však stále nenacházela.

    Na krku ucítila chlad oceli a až teď jí došlo, co obřad zasvěcení znamená. Rituální vražda, a ona má být obětí. Najednou strach a pud přežít převládl nad vším ostatním. Ucukla od ostré čepele dýky a dala se na útěk. Muži kolem byli v transu, v první chvíli si ani nevšimli, že je odstrčila a běžela směrem k lesu. Jestli se tam dostane, už ji nenajdou, to je její záchrana. Ale to už za sebou slyšela hluk – členové sekty se vzpamatovali a vydali se za ní. Běžela ze všech sil, stále víc se od nich vzdalovala, měla šanci na záchranu. Najednou ji ale nějaká drsná ruka chytí za nahý kotník a ona upadne. Leží omráčená na zemi a jen zlehka si uvědomuje dění kolem, i bolest kotníku zaklesnutého v kořenech dubu se ozývá jen jakoby z dálky.

   Někdo ji zvedá, na těle cítí samet temného pláště. Snad záchrana? Otevírá oči – jeden ze satanistů. Chce se bránit, ale nemá sílu. Pomalu ji nesou zpět k pentagramu. Už nemá sílu vzdorovat. Koutkem mysli snad ještě doufá v záchranu, ve svého prince na bílém koni. Ale ona už nevěří na pohádky, cítí, že se blíží konec. Snad jí alespoň teď víra pomůže, snad přijde i něco po smrti, ať už to bude cokoliv.

   Když jí Představený prořízne dýkou hrdlo, zmůže se jen na slabý sten. A co potom? Nic. Jako by někdo cvaknul vypínačem, prostě nic ve své nejtemnější podobě. Žádný ráj, žádné peklo ani nic mezi tím. Jen další zmařený život, který skončil dřív, než snad měl. Jen prázdné nahé tělo s bílou tváří a očima vyhlížejícíma to, v co věřila, že přijde. Jenže to se nikdy nestane.