Slepec a jeho skřipky
Vzpomínáš ještě na ten
krásný čas,
kdy slepec nám pod balkónem
hrál,
jak šum kaštanu zněl jeho
hlas,
jen vítr se mu závistivě smál.
Skřipky loudily po
strunách jantarové tóny,
zlý déšť se snažil
obnažit jeho struny,
silueta vytvářela piruetu
tam pod balkóny,
vlasy stříbrněla mu ruka
milostivé luny.
Hladové skřipky loudily
po balkónu almužnu,
dojatá byla z tónů i
ošuntělá omítka,
dojatý vítr snesl mu
občas hubenou výslužnu,
jen od deště vyskytla se
závistivá námitka.
Tma ukradla mu kdysi svit
jeho očí,
tmavý park poskytl mu
doživotní azyl,
i zastavil se občas jeden
panský kočí,
by chladu dekou, kávou
dílo zkazil.
Tak slepec šarmantně
denně balkóny zdravil,
aby zahnal tu nevěstku
jeho bídu,
zlý osud vítězstvi na bále krutě slavil,
vědíce, že smrt volá, však už příjdu.
Tak vzpomínáš ještě? když
slepec pod balkóny hrál,
staré skřipky vydávajíc
hladové i ledabylé tóny,
ledový déšť notoval mu
drze na futrál,
když sbíral almužnu tam
pod balkóny,
co vítr mu jí neodvál.
|