STEVE McQUEEN

☼     24.3.1930    SLATER – INDIANA        ۞      7.11.1980     MEXICO

„Bouřil se, až se zcela vybouřil proti každému omezování svobody. Měl jen jediné kloudné přání: žít svůj život naplno až do konce, vypít svou životní číši do dna, hlasitě si odkrknout, a dodejchat své poslání“. Tak nějak charakterizovala Steva McQueena, herce, který se na plátně stal symbolem odvahy, houževnatosti a mužnosti, jeho první žena Neile Adamsová. Pojďme si tohle napsat vědomě ve jménu mojí hitparádové QUEEN KATALIN, královny vnadně jemnocitné, tedy QUEEN LATIFAH.

Terence Stephen McQueen, jak znělo v úplnosti jeho občanské jméno, se stal klasickým příkladem uskutečnění velkého amerického snění, v němž chlapec z malého města porazil nástrahy velkoměsta (rozuměj jakousi nepřízeň osudu) a stal se nejen nejbohatší, nýbrž i nejoblíbenější mezi figurami stříbrného plátna. Nutno však jedním dechem připomenout, že byl z rodu těch, co neodkládají svoje vyhraněné já v nevyhrazené herecké šatně. Do každé role vložil znatelný kus sebe sama, svoji touhu riskovat, jít hlava nehlava za vytčeným cílem a poznat lahodnou chuť vítězství. Byl možná víc velkým hráčem a gradovalo to s ním víc šampiónem než nějakým hercem. Byl mužem bez bázně – v civilu i na plátně se nerozpakoval dělat dobře svou věc, faccio la mia cosa.

Od okamžiku, kdy jeho padesátileté srdce vypovědělo poslušnost, pocítili mnozí z jeho okolí potřebu podělit se s vrstevníky o svoji verzi o člověku a herci, který zakusil líc i rub slávy. Nejednou byl takový portrét vykreslen v barevných odstínech skandálů a se zřejmým úmyslem nečestně „šlendriánsky“ zbytečně upozornit tak víc na sebe než na poklesky Steva McQueena proti hollywoodskému bontonu. Psalo se a mluvilo o jeho bláznivých extempore, které prováděl, o neovladatelných záchvatech zuřivosti, nedosáhl-li svého, zveličovala se jeho slabost k ženám i ke sbírce motorek, k níž se prý nikdo nesměl přiblížit. Hovořilo se i o stínu úzkosti, který tlumil ještě větším oblbovadlem: drahým špásem nebo čpavkem – drogami. Těžko dnes těžkopádně vybírat z hory slov zrníčka pravdy. Proč také. V paměti divaček QUEEN jako je KATALIN zůstane Steve divoch McQueen zapsán jako tvrdý chlap se zlatým srdcem na dlani.

K dlužníkům Štěstěny rozhodně nepatřil. Od skopce, v jehož znamení se vylíhl, si vypůjčil dostatečnou dávku úpornosti a tvrdohlavosti a ty mu nejednou dopomohly při zdolávání životních překážek, jako beránek Karel Kryl žil také jen kolem 50 let sršatého akčního věku.

Vlastního tátu nikdy nepoznal. Odešel od rodiny, když bylo miminku sotva pár měsíců. Devatenáctiletá matka Steva McQueena se záhy nato rozjela do Californie za výdělkem a své dítě svěřila do opatrování tetě a strejdovi. „Byli skvělí“, vzpomínal později na své pěstouny, ale vzápětí to dopověděl: „…přece jen mi chyběla mateřská láska a hlavně otcova opora a autorita, nějaký ten životní vzor.“ V devíti letech se Steve znovu konečně ocitl u matky, která se podruhé provdala a odvezla si syna do Los Angeles. Přesazení kořene z venkova do městské hlíny, možná jen podvědomé soupeření co jsme si to jsme si s otčímem o lásku bodré matky, snaha vyrovnat se partě, kde hledal zázemí, jistotu, balanc… skončilo to zkrátka a jasně neslavně nemastně. Bylo mu čtrnáct, když vyfasoval číslo 3188. Pod ním byl veden jako chovanec školy se vznešeným názvem Boys´ Republic of California, ale s velmi prozaickým posláním vlastním polepšovnám a nápravným ústavům s ostrou ostrahou. Režim tu byl prudce přísný, a přece právě sem, do městečka Chino, se později slavný Steve McQueen nejednou vracel, aby finančně podpořil nejnadanější a svým příkladem přidal na kuráži těm, kteří sem zbloudili stejně neslavně jak on.

Sotva směl odložit ústavní úbor na věky do zapomnění, utekl na tankeru na moře, aby později oblékl uniformu námořní pěchoty. Po skončení služby v elitním sboru rychlého nasazení nastoupil k obchodnímu loďstvu a znovu křižoval od přístavu k přístavu, od jedné dobré ženské zlaté rybky k další ještě lepší, chtěl splnit jen dvě přání, pomilovat se a ubránit se zklamání. Měl v žilách londonovskou krev a když po čase opět zakotvil u amerických břehů, pokračoval dál v hledání svého uplatnění pod sluncem a hlavně v poznání sebe sama, kam až ho osud zavede. Vystřídal tenkrát, když se usadil v bohémské newyorské čtvrti Greenwich Village, řadu jobovek. Prodával za zajímavou cenu plnící pera, byl barmanem a kamarádem se šejkrem, létal s větroněm, a protože mu benzín vždy říkal pane, pracoval i jako automechanik a taxikář se žlutým žihadlem. Vábilo ho dobrodružství a touha po nepoznaném a tak se na čísi radu, bez dlouhého rozmýšlení zapsal i do dramatického kursu nadšených operatérů divadelních taškařic. Aby mohl zaplatit, jezdil po nocích od nevidím do ranních červánků s poštovním kamionem. Poté získal stipendium v dramatické škole Herberta Berghofa a ta mu pomohla k první pidi roli v divadle na Druhé Avenue, kde byla na repertoáru hra s výmluvným názvem – Peg, mé srdce. Tak získal své prvotní herecké zkušenosti, ale skutečnou průpravou prošel až pod laskavým vedením Lee Strasberga v pověstném Actor´s Studiu – líhni budoucích hvězd. Byl vybrán v konkursu, jehož se prý zúčastnilo na 5 tisíc chtivých Američánků.

Tentokrát už to nebyla náhodná volba, ale potřeba jít dál cestou, která ho zlákala. Vydal se po ni navzdory poruše sluchu, kterou si přivodil při potápění. Zpočátku to nebyla cesta upřímně dobře schůdná. Vystřídal spoustu jevišť, neboť se dvěma inscenacemi doslova projel Spojené státy. Dostal se i na Broadway, kde ve hře Klobouk plný deště o veteránech z korejské války nahradil Bena Gazzaru. A přece cítil, že divadelní prkna nejsou pro něj ideálním odrazovým můstkem. Hledal proto uplatnění v televizi a po sňatku s herečkou a zpěvačkou Neile Adamsovou, kdy se odstěhovali do Hollywoodu za prací, samozřejmě i něco perspektivně peprně pepřem opepřeného, náruživého u filmu.

Na plátnech se jméno Steve McQueena objevilo poprvé v roce 1956 ve snímku z boxerského prostředí Někdo tam nahoře mě má rád, ovšem v příslušném odstupu od Paula Newmana, hrajícího tu mistra střední váhy Rockyho Graziana. Ztratil se i v několika dalších filmech té doby. A tak zatímco marně hledal své jméno v novinových statích filmových recenzí (když jejich kritika se tváří, jak filmům holduje a rozumí…), psali o něm sportovní zpravodajové. Ve stejné době, kdy hrál mladého narkomana v Klobouku plném deště, se Steve McQueen objevil i na motocyklovém přeboru. Poprvé a zdaleka ne naposledy (reprezentoval například USA i v týmu šestidenní projížďky na rychlých motorech atd.). Zůstaňme však jen u dráhy herecké, i když ta sportovní byla neméně provokativní a dojímavá pro děvčata kolem. Mezníkem na ní bylo obsazení v televizním seriálu s názvem Chceme živého či mrtvého. Dobrodružný příběh, který jednotlivými díly přitahoval pozornost diváků k obrazovce po celé tři roky (1958–1961), proměnil jeho jednotlivé aktéry v proslulé V.I.P. Steve McQueenovi tu navíc role evidentně „padla“ na tělo. Proměnil svého Joshe, lovce lidí, v sympatického muže, který koná svoji povinnost, byť zdaleka ne příliš čistou, jak nejlépe dovede. Byla to postava, kterou si v různých obměnách zopakoval v řadě svých úspěšných filmů. Stal se typem tvrdého chlapa, který umí ránu dát i přijmout, stejně tak jako pro nabušený rap znamená Carlton Douglas Ridenhour a.k.a. Chuck D. – happy birthday si osladil prvního srpna.

Díky seriálu mu John Sturges svěřil drzého, nevybíravého spratka v armádě (měl ho původně hrát Sammy Davis junior) ve válečném snímku Nikdy tak málo (1959), který byl hollywoodským startem Giny Lollobrigidy. V romanticky laděném příběhů ze dnů bojů proti Japoncům v Barmě, už Steve McQueen nemohl zůstat nepovšimnut, přestože tu hrál i Frank Sinatra. John Sturges, odborník na nejameričtější žánr, tvůrce, který v padesátých letech natočil i dva dnes již klasické westerny – Přestřelka u ohrady O.K. a Poslední vlak z Gun Hillu, sehrál v herecké kariéře budoucí hvězdy klíčovou roli. Sotva film Nikdy tak málo nastoupil cestu do kin, přizval Steve McQueena k další významné spolupráci. Námět si tentokrát vypůjčil od svého japonského kolegy a vrstevníka Akiry Kurosawy. Jeho Sedm samurajů, hájících ohrožené vesničany před nájezdy banditů, „přestěhoval“ jednoduše na americký Zapadákov a zrodil se další z klasických westernů Sedm statečných (1960 – stejný rok, kdy proběhl porod Chucka D., Yo! bum rush the Show na sále, jeho gramáž i vizáž novorozeněte odpovídala lvímu standardu), i s nezapomenutelnou ústřední melodií Elmera Bernsteina. Steve McQueen tu vytvořil Vina, nerozlučného parťáka hlavního hrdiny (v podání Yul Brunnera). Sedm statečných dorazilo na svých koních až na plátna československých kin a tak jsme mohli poznat mladého McQueena na samém startu ke hvězdám, pokud jsme nebyli jen stádem v embryonálním stádiu. Představil se nám jako neohrožený bejk, pomáhající svému druhovi získat dalších pět kanonýrů pro boj na život a na smrt při ochraně těžce zkoušené vesničky Ixcatlan, který má kromě přitažlivé vizáže i dar odlehčit dusnou chvíli vtipnou průpovídkou. Na plátně zvítězilo všech sedm statečných nad Calverovou zpropadenou bandou kojotů, ale u publika zabodoval především Steve McQueen. Jeho Vin ho určil jako nástupce Jamese Deana a toto prvenství hájil nejen před kamerou, ale i v osobním životě – rebelantstvím, úzkostně střeženou nezávislostí i způsobem řeči a oblékání se do čistého. Ocitl se doslova přes noc ve společnosti nejpopulárnějších amerických osob ve hře pestrého života, ale nutno podotknout, že víc než kterýkoli z nich dokázal svou slávu udržet na uzdě. Otevřela mu dveře, které by jinak pro něj zůstaly zabouchnuté, zahrnula ho penězi, jež dokázal nejednou promyšleně investovat. Sláva mu umožnila to, co pro tisíce jiných zůstane navždy jen nevyslovenou vidinou, a přece se z ní lidově neposral. Uchoval si volnost a schopnost do poslední chvíle odmítat rozhodnutí „o něm za jeho zády“. I tím byl výjimečný.

Ale vraťme se zpět k pointě životních estrád. Stroj na líbánky, Peklo pro hrdiny a Milenec z války – trojice filmů z roku 1961 – sice nepatří ke stěžejním titulům jeho herecké filmografie, ale v každém z nich rozvíjel, respektive vymezoval charakter, pro nějž byl předurčen. Hledal svůj nezaměnitelný typ dobře uvěřitelného borce do akce.

A byl to do třetice John Sturges, kdo mu nabídl další velkou příležitost, tentokrát ve filmu Velký útěk (1962). V dramatickém příběhu válečných zajatců, volně inspirovaném autentickou událostí, získal roli, která mu zajistila i první významné mezinárodní ocenění – Cenu za nejlepší mužský herecký výkon na moskevském eh cože? takyfilmovém festivalu. Po boku Jamese Garnera a Richarda Attenborougha, režiséra, jehož jméno dnes nejčastěji spojujeme s filmem Gandhi, vytvořil postavu muže posedlého vidinou svobody. Je to on, kdo neustále hledá skulinu v ostnatém drátě, pevně svírajícím zajatecký tábor, je to on, kdo dodává sílu ostatním při realizaci zdánlivě neproveditelného plánu – prokopání únikových tunelů pro kolektivní zdrhnutí od reality, a byl to on, kdo, když se plán posere, prchá ďábelskou jízdou na motorce. Tuto sekvenci nejen sám navrhl, ale také ji „odjezdil“ k nelíčenému zoufalství tvůrců i pojišťovacích agentů.

„Vždycky jsem zbožňoval stroje a nikdy jsem nedokázal odolat pokušení rychlosti“, uvedl v jednom rozhovoru. „Nevím, proč bych se tím měl tajit. Nikdo a nic na světě mi nemůže zabránit jet dvoustovkou, když na to dostanu chuť. Lidé, kteří by mě chtěli varovat, ztrácí nadarmo čas. Uznávám, že asi není na světě člověk, který by neměl strach ze smrti. Ale muž se stává mužem teprve ve chvíli, kdy dovede tento strach překonat.“ Čas potvrdil, že to nebyla planá slova. Tváří v tvář lékařskému verdiktu, proti němuž není odvolání, sváděl později zápas doslova o každý následující úspěšný den.

Až dosud jsme sledovali tvorbu Steva McQueena  krok za krokem. Nelze však obsáhnout všech osmadvacet titulů z jeho herecké galerie. Zastavme se aspoň u těch nejvýznamnějších a připomeňme i ty, které známe z repertoáru našich kin. K těm patří Muž, o němž já nic nevím (1963). Režisér Robert Mulligan v něm, s velkým smyslem pro realistickou kresbu lidových čtvrtí New Yorku, vylíčil příběh hudebníka na volné noze, zdráhajícího se oženit s dívkou temperamentních italských rodičů, která s ním čeká miminko. Tou dívkou byla Natalie Woodová, slavná v té době rolí Marie z West Side Story, váhavým muzikantem Steve McQueen, který si tentokrát – ač to zní trochu jako protimluv – podmanil i ženskou část filmového náročného obecenstva.

V polovině šedesátých let už byl natolik populární i solventní, že si mohl dovolit i celoroční dovču v kuse. Poznal, jak později prohlásil, „že Hollywood je džungle“ a tak z ní na čas utekl. I k nám po této dobrovolné pauze zavítal prostřednictvím filmu Nevada Smith (1965), natočeným zkušeným alchymistou Henry Hatawayem. „Připomenul mi mé vlastní mládí samotářského vlka“, tak komentoval postavu Maxe, který – jak už to ve westernech bývá – vezme spravedlnost do svých pracek, aby pomstil smrt rodičů. Milovníci tohoto žánru i obdivovatelky Steva McQueena byly uspokojeny.

Sand Pebbles (1966), nákladně zpracovaná rekonstrukce osudů posádky amerického dělového člunu na řece Jang–c–ťiang v době čínské občanské války, kterou režíroval Robert Wise, byla americkou kritikou charakterizována jako „filmový Titanic ve žlutém a mokrém“. Jediný, kdo s ním neutonul byl právě Steve McQueen. V roli lodního mechanika doslova exceloval a tak se navzdory neúspěchu filmu objevil poprvé v nominaci na Oscara za nejlepší mužský herecký výkon společně s Paulem Scofieldem (získal jej za roli Thomase Mora ve filmu Muž pro každé počasí), Richardem Burtonem, Michaelem Cainem a Alanem Arkinem. Právem mohl Robert Wise tedy konstatovat, že hlavní představitel „zvládl každou stopu v jeho filmu a vtiskl ji nezaměnitelnou pečeť.“

Steve McQueen už zvažoval každou nabídnutou roli, ale detektiva v Bullitově případu (1968) přijal bez dlouhého váhání. Ve scénáři režiséra Petera Yatese totiž byla jako klíčová scéna a dramatické vyvrcholení popsána automobilová honička v kopcovitých ulicích San Francisca. Možná si teď jen stěží vybavíte dějovou linii tohoto filmu (stručně napovíme: Frank Bullit pátrá po chicagské zločinecké organizaci, aby se dostal do kontraverze s machinacemi finančních magnátů a politiků) ale na mistrovskou jízdu Steva McQueena byste si mohli vzpomenout ještě docela bez obtíží. Ze stejného důvodu pak sám financoval film Le Mans (1970 režie Lee H Katzin, všechno je možné pro 1 Katalin), neboť byl doslova pominutý touhou poznat zblízka atmosféru čtyřiadvacetihodinového vytrvalostního závodění, v němž vítězí vůz, který v daném časovém limitu ujede na uzavřeném ringu nejvíce kilometrů. Le Mans je více dokumentem a oslavou automobilového sportu než pokusem o psychologickou sondu do života jeho hlavních aktérů – jezdců. Je nahlédnutím do zákulisí závodu, kam se běžný divák nemá šanci dostat. Steve McQueen zpočátku vychvaloval, že je to film jeho života, ale statistické přehledy o návštěvnosti, především na západě ho přesvědčily, že tomu zdaleka tak není. Začal tenkrát vážně pochybovat, zda „neodrostl“ svému vyhraněnému typu, ale spolupráce se Samem Peckinpahem, režisérem stejně neukázněného ducha, jakým byl i Steve McQueen, rozptýlila na čas tyto chmurné obavy. Ve filmu Junior Bonner (1971) sehrál totiž skutečně suverénně psychologicky modelovanou postavu jezdce rodea, který už zcela zbytečně a spíš pro oklamání sebe sama nasazuje svoji laťku výš, než je schopen přeskočit. Se Samem Packinpahem natočil o rok později i Útěk, jemuž se věnovaly víc kuloáry než kritika, neboť ve své partnerce Ali McGraweové nalezl novou manželku.

V období, kdy každý svůj nový herecký závazek začal doslova zvažovat na lékárnických vahách, Klatovské letité apotéky, se Steve McQueen spojil s Barbarou Streisandovou, Potierem a Paulem Newmanem a stal se spoluzakladatelem společnosti First Artists Production. Ta také spolufinancovala filmovou verzi autobiografie bývalého galejníka Henriho Charrièra Motýlek (1973), kde McQueen po boku dalšího lva Dustina Hoffmana vytvořil nejen titulní, ale i životní roli. Pronikl nejen hluboko pod povrch své postavy, ale právě tak mistrovsky zvládl i náročnou fyzickou proměnu z mladého muže ve zdecimovaného starce.

Rolí, které pak odmítl, bylo nepochybně víc, než těch, které přijal. Vzdal se i účasti na pověstné Coppolově Apocalypse Now (Apokalypsa). O to víc překvapilo jeho jméno v úvodních titulcích přepisu stejnojmenné hry Henrika Ibsena Nepřítel lidu (1976 – a to již byl Chuck D. šestnáctým rokem na světě). Vytvořil tu v režii George Schaffera a po boku Bibi Anderssonové lékaře Toma Stockmanna bojujícího proti pokrytectví a dvojí morálce zrádce a zoufalce. Byla to další zkouška vlastních možností a on v ní obstál „ukryt“ za bujným plnovousem a skly dioptrické záchrany na oči. Ti, co žádali na plátně jen svého Steva McQueena v džínsách a stetsonu, byli tentokrát mírně rozhozeni. Obdivovatelé herce McQueena cítili právem uspokojení, neboť „zkrotil“ i klasický repertoár. Chtěl tímto směrem kráčet dál, ale právníci firmy, kterou sám založil, ho přiměli k realizaci Toma Horna (1979). Jako by už věděl, že portrét legendární postavy amerického Zapadákova se stane poslední v řadě velkých McQueenovských rolí. Plně se ztotožnil s rolí stárnoucího „osamělého vlka“, neschopného na prahu 20. století přizpůsobit se novým pořádkům a zbloudilým mravům. Vtiskl duši tragické postavě Divokého západu, lovci lidí, jehož zákonem bylo vlastní svědomí. Ale zatímco Tomu Hornovi ve filmu zbývaly ještě dva roky dobrého života k dobru, Steve McQueenův se již bortil a mohl počítat jen na měsíce. Při natáčení filmu Lovec (1980) měl již setkání se smrtí vepsáno ve tváři i v unavené chůzi. Snažil se mu vyhnout. Léčil se, držel se předepsaných diet a především houževnatě cvičil. Celý rok sváděl nerovný souboj s nemocí, na níž dosud nezná lidstvo lék. Ve chvíli, kdy se podrobil operaci žaludku, nepochybně ještě věřil a doufal. Tentokrát ho však zradilo jeho vlastní vyčerpané srdce. V nemocnici v Mexiku, po boku své třetí ženy Barbary Mintyové, zemřel nejstatečnější ze Sedmice statečných 7. listopadu roku 1980 – pan Steve McQueen.

http://www.youtube.com/watch?v=HAh93BmClBQ

7" vinyl rip, promotional 7" given away free with the now defunct record mirror magazine in the UK 1988.
very very cool cut................

„There Have Been Mixes and Dance Tracks Put Together In The Past But None Can Outrun Or Equal The Power Of MEGABLAST!“

MEGABLAST (ohlušující slušící rap pro dívčí ušní bubínky: MC Merlin)

Tohle je taneční nahrávka, povstaň a pronikej do ní
napodob Biz Markieho, Boogie nebo se zatoč na jejích vlnách

neexistuje nic, co bys nezvládla dělat, tak
jdi přibouchnout dveře a zesil si rádio
...s Tebou to kymácí kosti, hupy trupy, tenhle song pohání
směr k tlampači Tě na přetřes přivádí
taneční hudba je dobrá, tu my používáme
protáhnem jí naším samplerem a pak jí rozbouříme
Megablast je rytmickej pohyb
přiostřující s hrubou skvělou melodií

jsem hardcore b-boy, rýmuju dokola a znovu do písně
jestli slyšíš sílu Megablastu, co pronikne i do Tvé ložnice
budeš ohromena tím, že se Ti oslnivě třpytí na okně
píseň ohlašuje a zároveň ohlušuje, zvyšuje zvuk ghetta
dones si pití, jestli začínáš kmitat a brát
ohledy na muziku, potom to začne zabírat
puls, paní Tvůj nejlepší krok v životě, tuhle hudbu neutišuj
používej mixák, napoj vzácnou groove
non stop energie, to je fakt pravej cíl
...a v původu ghetto
tohle hrajem všem, dali jsme Ti šanci
a teď Ti dávám rozkaz, hochu, tanči
prostě nám se líbí def track, my si ho užíváme
společně rozvádíme naše nápady dělat hudbu
hudbu s energií, beaty které štípou
tak si nazuj boty na tanec, a slečno namaluj se rtěnkou
my budeme křepčit do nejvyšší kvality
jaké jméno má ten jam? Je to Megablast
je to Megablast

Rambajz rovná se písnička, musím přidat hlasitost
reprobedna slábne, každá se musí opotřebit
textový obsah s hudebním úmyslem
na to nedokáže další bratr vymyslet slovo
perkuse a verš zalahodí v akordu
originál počítač ovládanej klávesnicí
song možná pozmění tuhle groove a já nevím,
možná že se zastavíš, když beat poběží pěkně dál
stále neúnavně až do rána, Mega je vřava
a když píseň skončí, Ty jí budeš v sobě furt vnímat
uvnitř hlavy Ti i nadále bude dunět Megablast
bude Tě nutit tančit a už nikdy ne tak se strachem
abys byla tanečnicí, protože Ty máš tancovat
člověče, vždyť i Ty jsi jasnej pařič, nebuď už víc sochou
roztoč se v nočním klubu, tanči na diskárně
poskakuj ve vaně, flámuj taky v ghettu
zbrusu novej styl, nech ho, ať Tě rozhoupá,
říkáš, že nechceš tančit, ale musíš
se stát otrokyní mého rytmu na parketu, pojď
a nepřestávej, dokud se z toho celá neorosíš
protože já věřím tomu, že jestli pouštíš def groove
tak je jisté, že to rozvíří Tvůj mejdánek
tak já rozbalím rým ve svém pomalém tempu
rozjíždím to ve studiu s Bomb The Bass

Uzamčenej ve zvukové místnosti, stojím čelem k mikrofonu
čekám na hlasitost, aby pod ní praskly sluchátka
řekli mi, že potřebujou funky sound, tak jsem jim ho dodal
a jak se ten zvuk šíří, oni si ho nahrávají
žádají ihned další beat featuring Merlin
ať je kmit ohnivej, texty plápolají
dovol nám se k Tobě přiblížit, zapoj zesilovač
Bomb The Bass s novým mesiášem rapu
Merlin je vzrůšo, hromy a blesky
beaty plynou z hudby a verše ze psaní
já jsem otrok, vězeň a také věznitel
Megablast vyšle střelu v sérii
tanči, hňupe, a raději tanči rychle
M.E.G.A. blast
M.E.G.A. blast
děti přitáhly energii do ulic
beaty z dávné doby a minulosti
sjednotíme do sebe, abychom zkompletovali tenhle beat
všechno co se hejbe, ujde to, pak to děláš Ty
když ucítíš jinou vibraci, tak se za ní vydej
špička všeho, rýmy hbité... vjemy husté
postuj přímo proti bassu, kamaráde, to je Megablast

Poslední odstavec je nepřipravenej, mákněte si teda
držte se pevně, nepolevujte, dokud vás nepřepadne závrať áá
slečny tančí, homeboys piští
hrál další taneční kus, no nazdar hodiny
protože je to melodie, radši si hleď
taneční nahrávky roku, je to srací motív
zpátky, verš se huntuje, no zatraceně
tanči až dosáhneš maxima, potom buchni
jako balónek, já přeměním místnost
na live hot jam, miláčku, a brzy
jak mě majk vymačká na padrť, skončím hrát hardcore
přetoč nazpátek písničku, i když hraju na pódiu
bass doplňuje muj hlas
kdyby M bylo auto, byl bych Rolls Royce
musíš tančit až do padnutí, až když se Ti zamotají nohy
uvolni svou hlavu pro ukončení desky
asi skončí brzy, ale vydrž, je to rychlé
hey, yo, je to Megablast
je to Megablast
je to Megablast

http://www.youtube.com/watch?v=4j9LqOG86KE