NEZAPOMENUTELNÝ SEN
Bylo krásné slunné ráno, nebe bez jediného obláčku, den jako malovaný, stvořený k rozjímání či k procházce, určený k sladkému nic nedělání. A přesto se tento den mělo stát něco, na co jsem neměla zapomenout…
Jako obvykle jsem ráno vstala, oblékla se a vyrazila jsem na snídani do mojí oblíbené pekárny, jejíž součástí byla i malá kavárnička. Cestou jsem si koupila noviny u přítele trafikanta, ale on mě ani nepozdravil a tvrdil, že mě nezná - usoudila jsem, že asi včera pil a zapomněl na naše přátelství. Avšak to, co mělo následovat, mi už opravdu přišlo divné. Když jsem vstoupila do pekárny, udivilo mě, že mě jakožto stálého hosta nikdo nepozdravil, nikdo se nezeptal jak se mám, i když to obvykle dělávají. Místo toho jsem spatřila rozesmutnělé tváře mých nejbližších přátel, byli zde i moji příbuzní, všichni plakali a já nevěděla proč. Chtěla jsem se něco zeptat, ale z úst mi nevyšlo nic, mluvila jsem naprázdno. Potřebovala jsem klid, musela jsem si urovnat co se to vlastně děje! Rychle jsem spěchala na své oblíbené klidné místo v parku s výhledem na uklidňující moře.
Celou cestu jsem běžela, málem jsem spadla z útesu do zuřících vln oceánu, pádila jsem jako o život. Když jsem dorazila na místo, nejdříve jsem se pokochala pohledem na moře a zátoku, ve které byl přístav, teď už jen s nemnoha loďkami, protože rybáři vyrážejí na moře ještě za tmy. Celá mořská hladina byla zalita slunečním světlem a působila jako velké zrcadlo. To mi dodalo trochu klidu, říkala jsem si, že se to dá nějak logicky vysvětlit. Uvelebila jsem se na lavičce a začetla se do novin, žádná stránka mě nijak zvlášť nenadchla, a tak jsem se chystala noviny zavřít, když mi oko zabloudilo na poslední stránku, kterou nikdy nečtu, protože tam jsou otištěny úmrtní listy. Avšak to, co jsem tam spatřila, mi doslova vzalo dech. Byl tam otištěn můj list, můj úmrtní list! Koukala jsem na to a nevěřila svým očím, ale byla to pravda, všechny údaje seděly - datum narození, jméno, titul, fotografie! Teď už jsem všechno pochopila, to vysvětlovalo chování všech lidí. To vysvětlovalo proč přátelé plakali. „To nemůže být pravda,“ křičela jsem, „já nemůžu být mrtvá!“ Musela jsem zjistit, co je pravda!
Běžela jsem zpět do města. Doběhla jsem do kavárny, tam však už nikdo nebyl. Přemýšlela jsem co dál, začínala jsem propadat panice. „Jen klid!“ říkala jsem si. Zamířila jsem do márnice, musela jsem zjistit, jestli jsem opravdu mrtvá. Nikomu nepřišlo divné, že tam jdu, nikdo mě neviděl. Po dlouhém hledání jsem konečně našla svůj box. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela ho. S velkým údivem jsem zjistila, že je prázdný! Moje mrtvola se klidně procházela po městě, tou mrtvolou jsem byla já! Obrovskou rychlostí jsem opustila ten hrozný barák, musela jsem ven. Chodila jsem po městě a ptala se známých lidí, kdo jsem. Oni mi při troše štěstí řekli, že mě vůbec neznají, ale většinou mě nazývali bláznem.
Věděla jsem, že musím něco udělat. Už jsem se rozhodla, skoncuji se svým životem, vlastně se tomu nedal říkat život. Smířila jsem se s tím, co mne čeká a brala všechno s klidem. Pomalu jsem šla známou cestu k mojí vyhlídce v parku. Když jsem tam se západem slunce dorazila, rybáři se právě vraceli z lovu, přišlo mi to okouzlující! Nikdy v mém životě se mi nepodařilo stihnout návrat rybářů do přístavu, až dnes, těsně před mou druhou smrtí, jsem je spatřila. Smířena se svým osudem jsem přelezla ochranný plůtek, který odděluje cestu od útesu. Stoupla jsem si na skálu, naposled se podívala na moře a skočila jsem do černé hlubiny pode mnou. Zavřela jsem oči. Padala jsem, pořád níž a níž, smrt byla na dosah…
Stále jsem padala, proč tak dlouho, vždyť už mám být mrtvá. Otevřela jsem oči. A najednou jsem zjistila, že jsem doma, ve své posteli! S radostí jsem vyskočila z postele, to všechno byl jen sen, jen sen. Vyběhla jsem na chodbu a ptala se všech sousedů, jestli mě znají. A oni mě znali! Došla jsem do trafiky, prodavač mne taky poznal, byl to zas můj starý dobrý přítel! Zašla jsem na snídani, všichni mě zdravili a ptali se jak se mám! Ano bylo to tak - jsem živá!
|