Na podzim vlaštovka
odlétla, Bůh ví, kam.
Je jaro, pod krovem
zaslech‘ jsem švitoření
a znovu vidím ji, jak
osidluje trám –
v zobáčku mou hlínu,
kterou její sliny mění
v takový amalgám, v němž
hrubě zrnité
ostřiny slámy splývají a občas
seknou.
Zmije se hřejí v turmalínu,
nepřítel
kocour si sedl, číhá,
vlaštovky se slétnou
pod krytinu a potměšile
švitoří
a jedna z nich, v zobáčku
moji hlínu
se vrací, odlétá a zase
uniká mi,
do hnízda trny plné ostré
slámy
zahrabává si. Nemyslím na
vteřinu,
že se už nevrátí, než
slunce dohoří.
|