Co budeš dělat, až ze zlých úst se dovíš že jsem hekticky vysípal poslední zbytek touhy a naděje že jsem nenašel nic, co by ti uvolnilo ztuhlé svaly ve tvém úsměvu ve tvém každodenním snažení a bolestném zápase? Co budeš čekat až jednoho dne se dostavím v převleku nechutně veselého porybného, co dotěrně doráží na cukrové psy náhodných polibků a mlaská vyhřezlými střevy pololežících světců o tvoje mlčící vlasy? /Je snad všechno tak neodvolatelně servilní, tak nápadně funkční, že naše Víra v proudící tok fantazie zamrzá ve stojatých vodách nostalgické extáze a solidní mdloby?/ Co ti bude páchnout, až sešlapeš moje poslední boty z něhy a nekonvenčních gest těch, jež námi si půjčovány konečně doplakaly poslední mlčenlivé oratorium stisklých rtů a bolestných vzpomínek? Co budeš pak cítit? V jakém hrůzném dalším kole si sám svou vůlí začneš lámat poslední kůstky samoty a misantropie? Čím se budeš utěšovat ve fosilních polopravdách, až vynalezneš stroj na vymýšlení vynálezů, až tě napadne myšlenka, že kolemstojící Dav úpěnlivě počítá poslední drobty vznešené Poezie, jež se zvolna snášejí do tvé nezměrné duchovní klece - a ty opomíjený nemyslící hmotou zasazený do amorfního prstenu nepřátelského plenéru se začneš smát začneš se smát finálním smíchem všem těm kolosálním trpaslíkům, kteří kolem tebe vždycky rozhazovali jenom podlost a nechuť ?
Čím se budeš opíjet? Čím se začneš ukájet? A čím a kým se staneš až přestaneš?
napsáno 9.10.97 a nebylo možné už ti to poslat
|