Prosba bezdomovce
Chcípám tu zaživa,
tak vyslyš mě bože!
mé nohy jsou odulé
jak kmeny stromů,
to z nich nadělala ta
děvka dlažba,
proměnila se na
šedivé balvany co mě tlačí,
slyš bože, nečeká mě
nikde měkké lože.
Jen hlad a bída
snídají mojí duši,
dříve bývala čistá,
třpytila se jako zlato,
dnes cáry a hnus jak
odpadkový koš,
za vše může ona, má
bývalá žena,
však jí to s
advokátem přenáramně sluší.
Tak proč neodpovídáš,
slyšíš, kde jsi bože?
vím, nikdy jsem se
nemodlil, je to hřích,
v mém šatě usídlil se navždy neřád vítr,
fouká, zebe a drzý je
jako vrah,
pohledy kolemdoucích
bodají, jsou ostré jako nože.
Bože hledám tě, na
kolena se vrhám,
snad sídlíš tam někde
vysoko ve hvězdách,
jež světlem jsouce
pro můj chabý zrak,
ta jejich bledá
lítost mě však nespasí,
nabízím život a kůži
přitom z těla trhám.
Má kůže tvrdá jest,
jak ta šedá žula,
líbájí ji boty co do
mě občas kopnou,
plivance budí mě
namísto čisté ranní rosy,
jak nádherný to
lidské rasy dnešní svět,
nech mě chcípnout
bože, jsem jen lidská nula.
|