V jednom bytě jedna plus jedna sedí u láhve jednoho oroseného životem znavený muž.

Bolavá páteř nebolavá páteř – srovnává ji najednou jako po spolknutí pravítka. Protože, když slyší z televize ta čísla, rostě stejně zrychleně jako ta kytka ve včerejším dokumentu na Čé Té dvojce.

Číslo pět ho nechává ještě chladným. Číslo osmnáct celkem taky. Číslo čtyřicet tři už ani ne. Při dalších číslech už šílí. Při posledním je pološílený. Hledá tiket!

Byt má zpřeházený jako po zlodějích, ale sázenka nikde. Tluče hlavou o zeď a šílenost připomíná malé rozzuřené dítě, co mu rodič vypne počítač uprostřed hry, když si to zrovna míří do dalšího levelu.

Každý týden nový milionář – hlásí v reklamě na Sportku.

Muž přitiskne rty k reproduktorům staré stohercovky a křičí do ní: Teď jsem ten milionář já, ale nemááám ten tikééét!

Sousedé tlučou smetákem do topení. Další chtějí volat policii, protože v tom bytě nad nimi se jistě děje nějaký masakr. Muž znavený a naprosto vyčerpaný padá ústy k zemi. Leží a nehýbe se. Tiket s čísly, které dává už několik let stále dokola, je k nenalezení.

Nalezen byl však on.

Po osmi dnech.

Přivolanou hlídkou.

Domem se totiž táhl nesnesitelný zápach a muže z bytu nikdo neviděl vycházet už osm dnů.

Kousek dál, na ulici Prostřední, se na ranní šichtu chystá Josef, pouliční metař. Roztřepeným smetákem přimetá jeden vajgl k druhému na jednu společnou hromádku. Opodál ve větru ale stále tančí jakýsi papírek. Přišlapuje ho nohou, ale pořád mu utíká. Mrška. Dup! Má ho! Jeho dlaně se ho chystají pokrčit a vhodit do vyfasovaného mobilního kýbláče, když se mu ale na tom papírku něco nezazdá. Zarazí se nad maličkým detailem – že je rovný jako list! Nevypadá, že by ho chtěl někdo vyhodit, spíš jako kdyby ho někdo ztratil! Mrkne okem k trafice naproti, na frontu lidí. Počkám, říká si. Co kdyby? Vsune ho do kapsy zelené pracovní blůzy s nápisem Technické služby Trmice.

Ahóóój Pepané! Jak jde práce? - volá na něj kamarád Břéťa.

Slovo dalo slovo a vypadá to, že Josef bude mít novou fajnovou práci. Bude řídit. Práce sice od rána do večera a od večera do rána, ale Josefovi to nevadí. Potřebuje přinést domů do jeskyně - rodině zase pořádného mamuta.

Napiš si ještě moje nové telefonní číslo – říká Břéťa. Josef se šacuje a hledá kousek nějakého papírku. Vytahuje tiket. Tak třeba sem, na rub- a pak ho vkládá zpět do kapsy zelené blůzy.

Žena doma jásá.

Bude na salám, na boty i děckám na zábavu, zase! Konečně! Taťka má príma práci!

A budou i písí hry? – ptají se děti.

No, budou!

Jásají i děti.

Večer ještě maminka rozdá dětem na dobrou noc pusy na čelíčka a upozorní malého Pepíka, aby zítra nezapomněl zajít po škole na ten nákup. Taťka má odpolední a já přijdu domů později – hlásí maminka. Lístek se seznamem nákupu máš u mikrovlnky i s penězi – ještě šeptne Pepíkovi do uoška.

Pepíno ráno bere seznam, ségru za ruku a pádí do školy.

U pokladny by potřeboval více rukou. Aktovka – košík – nákup… Lístek tedy odkládá na pult.

Prodavačka malého místního a jediného koloniálu úplně automatickým a naučeným tahem ruky směřuje s tiketem k terminálu, plnoletost neplnoletost. Ale Pepík neví, jak to chodí, a tak seznam s nákupem, který už má, ho nezajímá.

Nashledanou.

Brano zavírá samo.

Josef doma hledá tiket. Je tam přece to nové číslo od Břéti! Ale sázenka nikde. Kdyby se zeptal své ženy… ta by věděla…

Dvě zafóliované  cedule za čas na malém a jediném obchůdku na malé vesničce hlásí: STAVBA POVOLENA pomlčka REKONSTRUKCE.

Jednou v noci, ze středy na čtvrtek, celá vesnice nespala. Hasiči hasili požár. Hořel obchod. Prodavačka Pelíšková vlivem šoku přestala úplně mluvit. Po čase skonala. Asi ji něco užralo k smrti. Ta by se jen tak lehko nedala – říkalo se.

Obyvatelé vesničky pokládají květiny na chladnou mramorovou desku hrobu.

Chudák Pelíšková, taky se zbláznila – říkají. Šušká se, že toho jejího bývalého klepla pepka taky tak nečekaně, ale ho z nějaké vysoké výhry ve Sportce – říká místní drbna druhé místní drbně, konkurentce. Jen Bůh ví – soudí.

Malý Pepík s klacíkem v ruce prochází spáleniště. Nikdy nic takového neviděl. Klacíkem šťárá do ohořelých věcí. Překročí jakousi překážku z kovu ve tvaru kvádru a spěchá domů na oběd.

Už tam nikdy nechoď! Je to nebezpečné!– kárá ho maminka u horké polévky.

I houmlesák Lízal prolézá ohořelý dům. V noci. Tiše. Baba Pelíšková byla mamonářka, co kdyby tam po ní něco zbylo?

Kovová skříňka ve tvaru kvádru mu nejde stále otevřít. Ale pak konečně CVAK! Otevírá dvířka. Usmívá se. No, to ta baba Pelíšková neměla moc pevně a kvalitně schované, teda. Pojedu k moři! Koupím si štanglu uheráku – plánuje v duchu. Jenže slzy mu při té představě tečou vodopádem. Že by měl přijít o život v přírodě? O svou deku? O kamaráda Mališku, Otu a Vráťu? Plechovou krabici ve tvaru kvádru zakopává v lese za druhým paloukem u třetího smrčku vlevo. Snad si to budu pamatovat – dumá.

Cítím praváky! A slyším je růst! Zítra jdeme na hřiby! – hlásí jednou ráno jedna hlava rodiny v jedné rodině.

Širůčkovi ráno plní baťůžky velkými svačinami a vyráží.

Najdou? Nenajdou? Kdo ví… A taky záleží CO…

P.S. Jo, a Břéťa se k Josefovi v neděli stavil na kafé. Toho řidiče vážně nutně potřeboval.