Blues padlé Kurtizány

Mé oči jsou vyhaslé,

jak lampy na Kampě,

má duše je strhaná,

jak struna vohraná.

Šaty měl na míru,

a duši z plezíru,

už ho teď nevídám,

jen ho dál proklínám

a ty se mě mé srdce ptáš drze proč?

Protože ten pán se teď doma pyšní

jako by byl páv,

neláká ho už moje postel lechtavá,

po mladší jeho srdce žízní,

snad jí má dost rád,

a já, já jsem jen padlá Kurtizána co svůj život prohrála.

Řikal, že bude mým pastýřem,

mému tělu, i duši malířem,

že moc hebkou kůži mám,

tak ať také jiným ochutnati dám.

Dělám to prý pro náš svět,

který hodlá se mnou obletět,

já bláhová věrně poslouchám,

a za to ho teď proklínám,

a ty se mě mé srdce ptáš drze proč?

Protože ten pán se teď jiné klaní,

jako by byl král,

neláká ho už moje postel lechtavá,

už nejsem jedna z jeho nejpřednějších,

nejkrásnějších dam,

a co jsem?

 jsem jen padlá Kurtizána co  svůj život prohrála.

To když jiný ke mě uléhal,

on netečně se vždy usmíval,

říkal prý potřebuje peníze,

jeho kšeftům se prý daří zle.

Byl to můj páníček,

nó spíš velkej hajzlíček,

dík jemu neřest v srdci mám,

a za to teď  proklínám,

a ty se mě mé srdce ptáš drze proč?

Protože, ten pán má teď merglí víc než dost,

„voslintanej bankéř“ se v nich koupe a chce prý bejti sám,

proto musím pryč i z jeho života,

už nejsem dost zajímavá,

prej jsem starej krám,

jsem padlá Kurtizána, a pro jiné zas vyschlá šlápota.

Tak roky mi rychle utíkaj,

nedohoníc více ten slibný ráj,

já ho už vlastně ani neproklínám,

jen sebe sama zaklínám,

a zpívám sobě tuhle blues,

co zkomponoval autor zvanej hnus.