Marian stál u okna, pozoroval krásnou scenérii Beskyd a telefon poslouchal jen na půl ucha. Snažil se nevnímat ten spílající hlas krajského nadvládního, který pořád mlel jako kolovrátek. Venku bylo krásně. Jaro vykukovalo z každého koutu a místy už pomalu přecházelo do léta. Za chvíli už to bude rok, co Česko vystoupilo z Evropské unie a pro běžné lidi to zatím žádná změna nebyla. Stejně jako vstup o několik let dříve. Jen hranice už nebyly tak otevřené a bylo potřeba je hlídat. To byl i Marianův úkol. Měl na starost Beskydský úsek, sedmnáct kolegů (z toho pět psů), manželku, tři děti a zahrádku. Nic víc a nic míň. Marianův šéf a po něm i krajský nadvládní ale asi měli pocit, že musí vědět také o každém šustnutí, vrznutí i lupnutí v širokém a dalekém okolí. A že to okolí umělo být daleké. Marianovým úsekem se nějakým záhadným způsobem dokázali pohybovat pašeráci tak šikovně, že je nikdo nikdy nespatřil. Všichni hlídači hranice měli pohotovost, seděli, stáli nebo leželi na stráži, ale druhý den se stejně na černém trhu objevila slovenská kořalka, sýr nebo klobásky. "Máš týden na to, abys tu záhadu rozluštil," oznámil mu šéf ledově, že by se jeho hlas dal používat jako izolace zimních stadiónů. "Jinak..." Marian svolal své muže a dlouze přemýšleli, jak z téhle šlamastyky ven. Padaly nápady šílené, nákladné i úplně pitomé, žádný však nevypadal životaschopně a vedoucí k cíli. Pět minut před půlnocí už padaly takové hovadiny, že Marian s povzdechem zavelel rozchod. V šest hodin ráno ho probudil telefon. "Co jste sakra včera dělali?" rozeřvalo se sluchátko ještě dřív, než se stihl představit. Rozezlený hlas pak ještě stihl vyjmenovat zboží, které se přes noc objevilo na černém trhu, skrátit lhůtu o jeden den a jedovatě se rozloučit. Marianovi vrtalo hlavou, odkud má jeho šéf tak detailní informace o pohybu pašovaného zboží, zeptat se ale neodvážil. Stejně tak se nepochlubil dlouhým dýchánkem bez hmatatelného výsledku, který využili snad všichni pašeráci. "Zle, matičko, zle," zanaříkal a znovu se zadíval na mapu, která mu visela na stěně. Pak barevným fixem rozdělil hranici na několik přibližně stejně velkých úseků a ke každému kousku napsal dvě jména. "Dneska neproklouzne ani myš," ukázal poté plánek svým rozespalým chlapům a rozdal jim vysílačky a fotoaparáty. "Jeden z vás půjde hned do akce, druhý vyspat na noční službu. Každé šustnutí hlásit a všechno podezřelé vyfotit."
Uplynulo dvacet čtyři hodin a jeho rozpačití muži se sešli znovu. Pouze jeden se usmíval. "Máš něco, Huberte?" zeptal se s nadějí v hlase Marian. "Kdepak," zavrtěl hlavou tázaný. "Tak proč se tak culíš?" "Včera byla nádherná noc," zasnil se Hubert. "Měsíc svítil jako velký reflektor a udělal jsem spoustu nádherných fotek. Možná bychom je mohli poslat do National Geographics." Marian zapřemýšlel, jestli ho zabít hned nebo nechat na později, nakonec si ale jen povzdechl. Když chlapi odešli, zacvakl kartu z prvního foťáku do počítače. Jen dvě fotky, pomyslel si. Zlomený strom na první a letící straka na druhé. Co je na tom krucinál podezřelého? Možná by si měl ty fotky prohlížet vždycky s autorem, který by k zachycenému obrazu podal patřičný komentář. Vytáhl kartu a vyměnil ji za druhou. Ta byla pro změnu úplně prázdná. Třetí také o ničem a tak to šlo dál. Až na poslední se objevilo dvěstě třináct záběrů. To bude ta Hubertova nadílka, pomyslel si Marian a šel si udělat kafe. Dal si pořádný doušek hořkého nápoje a ponořil se do té hromady. Už u první fotografie musel Marian chtě nechtě uznat, že Hubert fotit umí. Měsíčním světlem zalitá krajina by opravdu mohla soutěžit s profesionálními snímky z přírodovědeckých časopisů. To ale teď Mariana nezajímalo. Potřeboval nějaké vodítko, nápad nebo vysvětlení, jak se černé zboží dostává přes jeho hranici. Když tu najednou uviděl na jednom snímku podivný stín. Zkoumal fotku zleva, zprava a nakonec usoudil, že to musí být medvěd. Medvěda tu viděli naposledy před sedmadvaceti lety, vrtalo mu hlavou. Na dalším snímku ho viděl ještě zřetelněji. Opravdu to byl statný huňáč, který ale měl na zádech podivný hrb. Až třetí fotka ukázala, že to není hrb, ale batoh. Batoh? Na zádech medvěda? Že bychom tu měli zvířecí pašeráky? Podobné myšlenky se mu honily hlavou, když pokračoval dál. U sto sedmnácté fotky narazil na vlka. Ten už tak vzácný jako medvěd nebyl, i on však nesl na zádech jakousi brašničku. Ještě by tu mohl skákat klokan, kterému kouká z kapsy štangle salámu, pomyslel si a při té představě se ušklíbl. Moc mu ale do smíchu nebylo, protože si nedovedl představit zatýkání medvěda a nasazování pout vlkovi. Pochopily by šelmy, z čeho je vlastně obviňuje? A nechaly by se vůbec zatknout? Marian nevěděl, protože zatím viděl medvěda jen na obrázku nebo v televizi. Na žádném přírodovedeckém kanálu nepopisovali, jak se medvědům dá sdělit obvinění z pašování. Zamyšleně procházel další fotky, na klokana ale nenarazil. Jen na dalšího vlka a pak ještě... "To není možné," zašeptal a přitom se polekal zvuku svého vlastního hlasu. Protřel si oči, ale fotografie nezmizela. Vlk, nad ním na větvi sova a v pozadí naprosto neuvěřitelný obrázek. Vlastně to mnohé vysvětluje, napadlo ho a začal znovu svolávat své muže. "Prošel jsem všechny fotografie a mezi tou spoustou snímků jsem našel perlu," začal Marian svůj stručný proslov. "Perlu, která konečně dává odpověď na naši otázku. Nebo alespoň vodítko. Takže teď už víme, co hledáme. Nebudeme střílet Pánu Bohu do oken, ale půjdeme na jistotu." Rozdělil své muže na dvě skupiny - na silné a šikovné. Šikovní dostali opět fotoaparáty s tím, aby celou akci zdokumentovali. Silní dostali jasné instrukce, aby neproklouzla ani myš. S batohem nebo bez batohu.
Těsně před západem slunce se skupinka vydala na horké místo a tam se všichni zakopali. Vlastně jen siláci - šikovní kvůli přehledu vylezli na stromy a ukryli se ve větvích. A pak už jen čekali. Měsíc se schovával za mraky a zase vylézal. Občas se ozvalo cvaknutí fotoaparátu, když zrovna Huberta něco zaujalo, Marian ale mlčel. Moc dobře věděl, že bez Huberta a jeho cvakající vášně by ještě pořád běhali po lese jako jezinky a hledali svého Smolíčka pacholíčka. Pomalu se blížila půlnoc, cvrčkové pomalu umlkali a mezi Hubertovými cvaknutími byly čím dál delší prodlevy. Marian se modlil, aby chlapi neusnuli, protože až dojde na lámání chleba, tak to rozhodně nezvládne sám. Najednou se ozvalo několik spouští naráz a Marian zbystřil. Světélkující ciferník ukazoval dvacet minut po jedné hodině ranní, když na lesní cestě zastavilo auto. Motor zhasnul a na chvíli se rozhostilo úplné ticho. Až po pár minutách se otevřely dveře u spolujezdce a vystoupil medvěd. Stejný jako včera, pomyslel si Marian a přiložil si k očím dalekohled. Když pak viděl, jak si medvěd vzal na záda batoh a vyrazil do husté trávy, ozvalo se další zacvakání. Za medvědem šli klátivou chůzí dva vlci a zachovávali si bezpečný odstup, aby někoho nenapadla souvislost mezi jejich batůžky. Když překročili pomyslnou čáru mezi Českem a Slovenskem, všiml si Marian druhého auta, které stálo ve stínu ohromného dubu a čekalo na zásilku. "Teď," zavelel tiše a jeho muži se ve třech skupinkách vydali splnit svůj úkol. On sám vyrazil k temnému autu. "Nedáš si klobásku? Je čerstvá," otevřelo se okénko u spolujezdce a ruka nabízela voňavou pochoutku. "Nebo panáčka?" Marian zavrtěl hlavou. "Proč?" položil jedinou otázku, která mu ještě vrtala hlavou. "Proč, šéfe?" "Ty jsi nikdy neměl chuť na kousek sýra nebo klobásky a v ledničce se krčil jen kuřecí párek a okoralý eidam? Když navíc tvůj kamarád má farmu a tyhle věci vyrábí ve velkém? A když už tedy máš i ty, tak se podělit s ostatními?" Marian neřekl ani slovo, jen přes rameno zahlédl medvěda s pouty na tlapách i slovenského farmáře s hlavou v dlaních. Připojil tedy ke skupince trestanců i náčelníka hraničníků a zabavil veškerý pašovaný materiál. Když pak za skupinkou lumpů zaklaply dveře, všichni si oddechli a šli se domů vyspat.
Druhý den sedělo osmnáct hraničníků (z toho pět psů) v kruhu a uprostřed ležela hromádka zabavených lahůdek. Po chvíli přemáhání se zvedla první ruka s nožem a pak už to šlo ráz na ráz. Po hromádce se zaprášilo a psi se olizovali ještě večer. Chlapi se ještě večer motali a Mariana napadla kacířská myšlenka, jestli by přece jenom nebylo lepší pořídit si zahraničního kamaráda farmáře.
|