Je tomu už dávno, co zrak můj
zabloudil na ladné křivky tvého těla

panenka z porcelánu
náhrdelník s rubínem

vzpomínáš, jak chvěla jsi se, když ústy
svými políbil jsem tvoji šíji bělostnou

havraní vlas
hluboké oči se slzou na řasách

já úzkost v srdci mám a chlad mě
svírá, když tu sám usínám a truchlím
jsi má věčná vzpomínka
tak překrásná a přec ženoucí mě
do záhuby, do tmy, do prázdnoty...