Hypnóza

Nebylo kam jít, postávali jsme mezi panelovými domy a vyhlíželi modrou Avii. Nepřijížděla. Asi po týdnu čekání se nám udělalo zle, museli jsme se posadit, potom si i lehnout a zavřít oči. Rázem jsme se ocitli na vzdálené planetě, kde nás vítali, jako bychom se vraceli z nepovedeného výletu. Nejenže jsme zmokli – ztratili jsme také ruksak, kompas a čutoru. Řekli nám, že se pro ně musíme vrátit, jít je hledat. Odpověděli jsme, že se nejprve chceme nasnídat, nejedli jsme snad týden. - „Dobře,“ odpověděli naši předci, z nichž někteří nás nemohli ani znát, „běžte do jídelny vlevo.“ - „A proč ne vpravo?“ nedal si pokoj jeden. - „Protože vpravo žádná není.“ - „Tak příště laskavě řekněte pouze 'běžte do jídelny' a nekrmte nás falešnými nadějemi.“ - Byli jsme nervózní z hladu, dalo se to pochopit. Jedli jsme snad týden, než se nám udělalo zle. Museli jsme se postavit, potom si i lehnout. Zavřeli jsme oči. Rázem jsme se ocitli na vzdálené planetě, kde na nás čekala modrá Avie. Vzduch zhoustl, fén se ochladil. Vydali jsme se hledat ztracené věci. Přibližně v polovině hledání jsme našli zajímavě vypadajícího člověka. Mastné řídnoucí vlasy mu bezvládně visely až ramenům, v očích se snoubila touha s odevzdaností. - „Jsem dvojník básníka Hrušky,“ odpovědělo zjevení na připravovanou otázku,“ a ztrácím zde rukopisy.“ - Upřímně jsme se mu zasmáli, až černé mraky táhnoucí se od zenitu k obzoru lehce nadskočily a zase byla polední tma. - „Nesmějte se mi, jsem uznaný státem,“ bránil se dvojník, ale to už jsme my neslyšeli. Wernischovatěli jsme a prohledávali faldy lidské malosti, zda se v nich nezachytila alespoň představa ruksaku, alespoň vzpomínka na něj. Podvědomě jsme se však bránili: co kdyby uvnitř dřepěl zase jiný Bedřich? Už takhle jsme v nich měli guláš. Kolik jich vlastně bylo? Pět, deset, nebo jedenáct? Příchod večera jsme identifikovali podle změny barvy na obloze. Koncentrovanou hustou černou nahradila dlouhá, široká a hluboká černá. - „Tam někde je náš domov,“ poznamenal kdosi v hloučku. Koule, na níž jsme stáli, pod naší váhou povolila, mylně jsme si představovali, že země pod nohama nekončí. Cítili jsme, jak se propadáme skrz krustu a jádro a vylézáme na druhé straně, kde někdo volá: „Vesmír je všude, do hajzlu, tahle pramice se dna nikdy nedotkne!“ - Bylo to strašné zjištění, ale pravdivé.