Protože bylo už dávno bylo a je právě je, nejlepší ze všeho bude vyprávět vám o tom, co se stane za tím okamžikem, kdy voda není ještě ani párou, ani ledem a včela včelou nebo medem a hromádka hlíny vzrostlým stromem, nebo ten pán, když není ani horem a nebyl dolem. Mnoho z vás bude v nesnázích porozumět tomu, ale když položíte hlavu do trávy a tělo k tomu, mysl pustíte projít se někam kolem té louky ve svahu, pochopíte. Nebo ještě zkusím připodobnit, snad lépe, to místo, o kterém mluvím. Třeba na hodinách, když poledne odbijí na věžích světa a zvuky starých zvonů letí vzduchem, je pořád jasný, blízký ten okamžik, úhel ten malý před rukami těmi, kdy ony, velká a malá, právě v zákrytu leží. Ten děj, co se ještě nestal a na spadnutí je a určuje řád a před kterým není zdánlivě kam utéct. Znáte ho, vnímáte, a přesto většině propadne v prach. A ještě. Víte, jste někde v autě, hlavou se vám honí vše možné i nic, když červená barva na křížení cest vše zastaví. Ale přesto, hned po ní samozřejmě a bez pochyb projedete budoucností před vámi dřív, než se stane. Zapomenete na ni. Těch pár metrů zrovna vpředu je tak blízká a srozumitelná realita, že vás zarazí až to, když dojedete k někomu, kdo projel podobný čas těsně před vaším osudem. To mezi těmi okamžiky je pro mnohé nenápadné povětrné nic.
No a jenže, svět má i tuhle průhlednou zastrčenou zemi a v ní ty neposedné, těkavé malé kousky něčeho před minutovou rafičkou (dívali jste se na ni někdy z blízka?, jak ta potvora nenápadně leze dopředu, ty dnešní některé jen skočí, ale i tak, to malé před nimi je ono, někdy to má světle modrou barvu a v obláčcích mžitek se to pomalu chvěje, no). Také to mezi červenou a zelenou na semaforu je tím místem v čase, kde se odehrává ten příběh, co vám vyprávět budu, příběh času a jeho milenky, stanutí se, přítomnosti.
V té průhledné čiré zemi, kde oba žijí, je takové malé království Existence, bez krále a poddaných, s místem bez plotů, hradeb a zdí a dveří v nich, není v něm přítomen směr vpřed a vzad, vzlet či pád a vše jen vzniká a vniká samo v sebe. Lidé, když se zrovna vše přiklání k dobrému a mluví o něm, ho někdy trochu nešikovně nazývají Svoboda, ale jinak je to ten okamžik opravdového života, kde to minulé nejde vzít zpátky, to teď málokdy pro svou nepatrnost vnímáme a zůstane jen ta možnost, o které vám píšu pohádku dnešní.
A tak, když se jednou potkal čas On a přítomnost Ona, na ulici jednoho neznámého města v království Existence, ono vlastně úplně tak neznámé není to město, ale nemá své jméno a málo kouká, vyčnívá do světa a vesmíru všeho, tak tam, na jedné dlážděné ulici toho města se potkali jakoby náhodou, ale ty zase nejsou, myslím ty náhody, vše tak přilnuté je k sobě, že ony jsou jen lidská přání, a tam, na ochozené dlažbě věčnosti se vzali za ruku a šli. Povídali si svůj příběh, vyprávění toho, co bylo před tím, něž bude a než poznali jeden druhého, a také plánovali svou společnou budoucnost, ale o tom někde jinde a třeba příště.
..On - Ahoj, ty jedna přítomnosti - teď (a ukázal si prstem doprostřed dlaně), Ona - ahoj, ty bezbřehý čase – už, již a stále (a rukama zakroužila odspoda k hoře, jak kdyby tužky svírala a fontánu nakreslit chtěla), trochu fádní na začátek, zdálo by se, ale jen na povrchu, prosté je prosté, prostě. Poté už se chovali oba zcela normálně a běžně a málokdo by poznal a také se tak dělo, kdo jsou vlastně zač. Když položili si dlaň k dlani a prsty v sebe propletli, pocítili tu sílu, smysl snad, nad paní faktů a vnad a slunce u toho právě jakoby zažhnulo víc, dlažba zapulzovala odlesky osychající rosy polehávající dole ještě z rána a jejich kroky právě začaly hýbat celým světem. Ona a On míjeli dům za domem, park za parkem a krajinu za krajinou, lidé míjeli zas je a ohlíželi se mnozí, takový slušivý i slušný a sympatický byl to pár, pár plný jistot, mnohé pohledem přitahoval, aniž by věděli proč, kdyby se jich někdo ptal, což ale nikdo nedělal. Šly dny, měsíce i roky, a celý ten prošlý čas nikdo nepochopil, co jsou zač. Trochu v samotě to pro ně bylo, až jednou, když On a Ona byli teď a tady zrovna na pláži za městem, našel odvahu a oslovil je jeden člověk, který vyplaval naznak odkudsi z moře.
Už dávno tomu, co se začal vodou pohybovat, plaval prsa zkraje, ale za nějaký čas, když měl už v pocitech zmatek z nevědomí, na kterém to místě země je, se raději otočil naznak, prostě proto, aby se mu hlava nezatočila a za hranu světa přepadl v krásném nevědomí. Ale to vše o sobě ví jen on sám a nikdo jiný se to nikdy nedozví.
„Jste takoví milí lidé, a přesto se vás všichni bojí,” povídá člověk z moře a slaná voda, co z něj kape, tečkuje do hladkého písku korálkový obrys jeho vlastního stínu (ano, bylo poledne a slunce právě nejvýš). „A jak jsi přišel právě na tohle a pokud, proč nebojíš se i ty?“ (Ona říká), On-Čas pohledem zcela souhlasil s položenými otázkami, teda, měl jistou doplňující, ale ustál to nutkání vplést se (chtěl se zeptat, ne proč se jich také neobává jak všichni, ale proč přišel, co jako vlastně chce, čeká, to je někdy také dřina vědět a odlišit). On, ten z moře „hm.., hledal jsem odvahu plavat mořem, když tlačily mě mýty a já byl pomalu bořen, a pak uslyšel o vás, ale nevěřil, že jste a spolu, musel jsem se přesvědčit a nejkratší cesta k vám, spojnice tří bodů, vy dva a já, vedla právě přes moře, z opačné strany naší koule a právě sem. To byly hned dva důvody pochopit smysl odvahy, plavat mořem k místu plynoucího času a k přítomnosti“, Čas-On „a jak se ti daří teď, co cítíš v místě přítomnosti, co za chvíli bude, odvahu?“. Ona se souhlasným úsměvem na růžových rtech (ona byla totiž krásná holka a nepoužívala žádný make-up, protože…, no, to je jedno teď), hm, no prostě ty její rty byly takové, jak kdyby všem chtěla poslat, takový náznak jen to byl, polibek). Tedy Ona a její úsměv si nic víc kupodivu dál nemyslely, jen čekaly spolu s Časem na nějakou reakci člověka z moře, přestože příliv už léta nebyl (měsíc má také právo v čase provozovat nějaké změny, a také to udělal, a ten náš je teď zrovna nad pólem, je jedno kterým, protože nějakou fintou, kterou ještě nikdo neprohlídl, střídá oba dva, prostě jednou je, visí si, nad jedním a hned potom zase nad tím druhým, nic mezi, jak kdyby nemusela být blbost to s těmi paralelními světy, a proto už taky není příliv, jak jsme ho znali dřív). Moře buď leží tady, nebo tam, ale nic mezi, žádný pohyb, tím jsem vám vysvětlil, že přílivové vlny, co by způsobovaly ten šum, který nastal po té otázce Časem položené, to být nemohly (a jiné také ne, protože i počasí se za nás už chovalo trochu jinak). A šum rostl, sílil, slova i v bezvětří se někam rozpustila a začala být trochu zima, ještě Ona a On jak na pozdrav odkudsi z dálky mávají, a zima, a šum, a, a rány, rány do dveří, já ležím ve vaně, nepřipojeným přepadem staré litinové vany přetýká studená voda na podlahu, ohřátá jen mým promodralým ztuhlým tělem a snem, …na který už si nebudu moci nikdy vzpomenout…, vše se motá v hromady vět, voda, vytopená koupelna a sousedka pode mnou, nalepená právě na zvonku mých dveří, Ona a její rty, On Čas, přítomnost, chtěl bych udělat všechno naráz a zastavit vodu, ohřát se, otevřít dveře a nezapomenout na ten sen, sen, ona on, zvoní mobil ještě k tomu, „Věro?, jo, jasně, promiň, já usnul ve vaně, v kolik?, a kolik je, cože, to zvoní sousedka, asi jsem jí vytopil, jo, nějak to tady vyřeším a vyzvednu tě, třeba to ještě stihneme, hm, dobře, díky, jo, ahoj a promiň, kdy se mi to stalo?, no ano, teď a tady…“
...
|
