Zlomil anděl pečeť deště prší ráno z ulic k nebi na kaluži odlesk barev pes zavětřil šedi kruhy jdeme každý svojí cestou vypít víno lámat chleby zrcadlu dát vidět jednou smutku všeho dlouhé stuhy.
Vážeš vlasy jako slámu zkoušíš sepnout je jak snop bílou pletí svítáš z peřin nahá jsi a hledáš zem v náruči tvé vůně peří na rtech duše horkých slov a já Měsíc s bílou tváří hořím ještě za oknem.
Jaký bude můj dnes popel, až vyhasne růže svit žeravý a chladný jako oči ženy, která sní černý nebo šarlat jakým plane chvíle políbit když tvé břicho pod doteky listů dlaní deštěm zní.
Klín tvůj je podzim a mé ruce větvoví hladí tě po kmeni v koruně až a rty tvé nachové své ticho nepoví můj jazyk bez konce v nich sladce máš.
|