Sprostý koktající piáno
Vošuntělý
klávesnice jako tulákovy šedé škrpály,
tak nečum! jsem koktající sprostý piáno,
přijď k nám vykašli se na bály,
u nás tě nezmocní to nudné Ti ámo.
Tady honorace slaví, jsme v salónu
hřích,
najdou tu špínu co jim schází,
jak muklův řetěz zní jejich smích,
když sťaté siluety nudné polibky
hází.
Prsty virtuósa jsou vychrtlý jako
Dán,
mlátí mě jak liák starou prkenici,
co dělat? prolévá si vínem chřtán,
pánové bacha na vaší nadutou
prkenici!
Mé tóny jsou jak dech polednice,
můj hlas je sprostej jako stoka,
koktám a klepu se jak zimnice,
nejsem tetřev co na námluvách toká.
Bejvalo jsem cudné jak klášterní
kněžka,
dnes je mi to všechno lógr,
jsem náladový prej jak studená
Sněžka,
už dávno nejsem slavnej virtiósní
obr.
Salón hřích je má prokletá zkáza,
dál tu vykoktávám svoje sprostý
melódie,
můj virtuós je jak nechtěná
metastáza,
bože von se dneska zase zlije.
|