Hourdal se
vzteky otřásl. Tentokrát Zeova překročila všechny meze. Opět. Někdy nechápal,
proč se k němu tak chová. Ví vůbec, že ji miluje? Byly chvíle, kdy o tom
pochyboval. Ale určitě věděla, že pro ni zemře. To musela vědět, protože jeho
role byla předem dána. Nezáleželo na tom, jestli jí miluje, nebo nenávidí, ale
milovat ji bylo lepší, aspoň většinu času si to myslel. Potíž byla v tom,
že neměl moc prostředků, jak by jí svou lásku dokázal.
Zeova
byla hvězda, také měla hvězdné manýry, které Hourdal beze zbytku snášel. Avšak
sluchu mu moc nedopřála. Starala se o
něj, vlastně ho držela při životě, ale dělala to automaticky. Věděl, že není
sám, koho si takhle vydržuje. Často je potkával “její další“. On byl třetí. To
nebylo špatné, lepší než devátý.
Někdy
žárlil. Samozřejmě. Zvlášť, když měl pocit, že ho přehlíží. Někdy měl naopak
pocit, že mu rozumí. Pečovala o něj, laskala ho, jako by byl jediný. V takových
chvílích si říkal: „Inu, hvězda. Hvězdy takové jsou.“ Pravda byla, že jí zatím
vždycky odpustil. Odpustí jí i
tentokrát, ale chvíli to potrvá.
Na čele
mu vyvstala klikatá žíla. Jeho tvář se změnila k nepoznání. Zuřil. Jindy
neobyčejně chápavý Hourdal nechtěl nic slyšet. Cítil se smrtelně uražen.
V celém vesmíru nebylo nic, co by mu zvedlo náladu. Rozhodně ne to, že organismy na jeho povrchu
mu dali ženské jméno a té žíle na jeho čele říkají Kordillery.
|