Se znuděným póvlem člověčenstva, hrdě nosím odznak členstva, na svém rameni. Hrdost však neúplná, pod těžkými palci prasklá struna, válí se v močálech na kameni.
Duši jsem prodal lacino, pro tebe drahá Martino, ty však pro mne nehledíš. Jak vzduchem mezi stromy, tři kroky od pohromy, v níž semnou nesedíš.
Duši v ďábla za nic, pro život mechů a sinic, obětoval bych raději své žití. Nevadí dekádě, ni egu mému, tak člověku zbytečnému, tvoru bez použití.
Jsem přírustkem, v novém zrodě, tím co vymysleli - básníci na východě, prohnilou sketou. Po právu nazván volem, když léčím duši alkoholem, a rány foukám cigaretou.
Skončit se nelze ubitím, v tom slávu smrti necítím, na kolik zbytečný jsem. Na kulku v davu čekám, až začnou vlci štěkat, tak začnu býti psem.
|