O ptačím lpění
Šoupálek byl pěkný malý ptáček. Skvrnitý
hřbet, bílé bříško, tuhý opěrný ocásek mu pomáhal stát na kmeni jeho borovice,
když po ní ve spirále šplhal nahoru, když se zastavil, aby z kůry vyzobl
něco dobrého k snědku. Občas hlasitě vykřikl: „Cié! Cié!“ Aby dal celému
širému světu najevo, jak dobře se mu vede. A dobře mu tedy skutečně bylo. Bylo
mu tak dobře, že za celý svůj život jedinkrát nepocítil potřebu svůj rodný
strom opustit, dokonce ho to ani nenapadlo. K čemu potom ale všechen ten
povyk? K čemu ten křik? Na koho volá svoje „Cié! Cié!“ Když je mu na
stromě tak dobře? S kým si to na dálku povídá? Se starou borovicí jistě
ne, ta ví o každém jeho hnutí, a okolní svět ho nezajímá… Že by jenom tak pro
sebe si zpíval?
I ne. Už dávno šoupálkovi není do zpěvu.
Všechno má a přece mu něco schází, cítí to a je proto den ze dne smutnější, ani
jíst mu nechutná, jenom sedí na větvi a přemýšlí.
Stará borovice se na to už nemohla dál
dívat, poslala šišku a ťukla ho do čela. „Prosím tě, šoupálku, s čím si to
lámeš hlavu? Takhle ustaraného tě opravdu neznám. Schválně, jestlipak uhodnu,
co tě trápí? Ty bys rád do světa, že ano? Trochu se porozhlédnout po lese,
poznat také jiné stromy, najít si přátele. A máš strach, že mě to bude mrzet,
že už tě nebudu mít ráda a nepřijmu tě zpátky na svůj kmen, když zatoužíš po
návratu. Ale jdi ty! Jak bych to mohla udělat? Mé srdce si bude zpívat, když ty
budeš šťasten. Někdy z dálky uslyším tvé radostné „Cié! Cié!“ Mé srdce
poskočí a budu na tebe hrdá, jak dobře si v tom širém světě vedeš. A až si
pak najdeš družku a zatoužíš přivést na svět mladé, já budu zde na svém místě
připravená vás přijmout, nikam ti nezmizím. O moji lásku k tobě si nedělej
starost. Naším odloučením ještě vzroste. Budu ti ji posílat po větru, občas se
tě dotknu svojí vůní nebo ti na dálku zamávám větvemi. A tak se celý prostor
mezi námi naplní láskou. A plné lásky budou i naše srdce. Budeme myslet jeden
na druhého a přát si to nejlepší. A tak se i stane.“
Šoupálek nemohl uvěřit svým uším. Smutek
byl ten tam a on zatoužil objat ten dobrý strom, který mu po tak dlouhý čas
poskytoval domov i potravu a který mu nyní dal i svobodu volně se rozletět do
světa.
„Děkuji ti! Ze srdce ti děkuji!“ vydechl
ptáček a rozepjal křídla k letu. Borovice byla dojata. S úsměvem
ptáčka vyprovázela na jeho cestu, dokud jí nezmizel z očí. „Cié! Cié!“
Všechen okolní prostor zvolna naplňovala láska.
|